Už je nás asi málo, kdo jsme pamětníci a dosud jsme se nevyjádřili k tomu, kde je zastihly události z 11. září 2001. Já tenkrát seděl – kde jinde – u počítače, když tu najednou zazvonil telefon. Volala mě z Ameriky moje letitá kamarádka Marie. Ptala se mě, co že tomu říkám. Hned pochopila, že nevím, o co jde, a horem pádem vysvětlovala, že nějaké letadlo narazilo do baráku.

Měl jsem za sebou epizodu s pilotováním ultralehkého letadla. V téhle disciplíně se stává, že se chasník s letadélkem chce předvést mámě a brkne křídlem o komín a neštěstí je hotovo. Zkrátka, Marie po marných pokusech vše mi vysvětlit řekla, abych si zapnul televizi. Měl jsem ji pěkně u ruky, hned vedle monitoru. Takže jsem viděl na vlastní oči v přímém přenosu, jak ten druhý boeing nabral zatím nedotčené dvojče. Na vrchol jednoho z nich jsem se dříve při návštěvě New Yorku nechal vyvézt. Byl odtud krásný výhled – a teď ta ironie. Dole byla vidět střecha mrakodrapu - všechny ostatní mrakodrapy byly jaksi dole – a na střeše měl ten mrakodrap domek, říká se tomu penthouse. U penthousu byl trávník a na něm stál dvojplošník z první světové.

Když ale dovolíte, mám ještě jednu intenzivně vnímanou vzpomínku. Bylo to o něco později, o půl roku, o rok. Jdu takhle po ulici a najednou se vozovkou valí dav mladých lidí s transparenty. Takže demonstrace. Jdu se podívat, ve prospěch čeho ti rozhořčení mladí lidé usilují. Transparenty měli různé, ale základní myšlenka byla jediná: chceme pravdu o 11. září!

Netvrdím, že jsem už tenkrát pochopil, o co jde. Že jsem pochopil zrod nového fenoménu už v tu chvíli, jak jsem stál na chodníku a nechápavě civěl na nápisy, které mi nedávaly žádný smysl. Jak – pravdu? Vždyť jsme to všichni viděli, žasnul jsem naivně. Netušil jsem, že potkávám znamení nové doby. Že jsme to všichni viděli, nic neznamená. Že se proti nemocem očkuje už přes sto let, to nic neznamená: očkování proti covidu je spiknutí temných sil s cílem vyvraždit devadesát procent populace a zbytku implantovat sledovací čip. Že prý za to může internet. Tím si nejsem jist, ale připouštím, že v tom může hrát svoji roli. Tuším ale, že ta pravá příčina vězí v našich hlavách. Jen řekněte – když vám před nosem ujede tramvaj, co si spíš řeknete: měl jsem z domova vyrazit dřív, anebo to mám zatracenou smůlu, to mi dopravní podnik dělá naschvál?

Možná si to neřeknete. Pak ale jste stateční. Vždyť je to tak krásné to svést na dopravní podnik, tím spíš, že on navedl letadla na dvojčata a distribuuje vakcínu plnou sledovacích čipů!