Nedá mi to, musím se vrátit ke katastrofě Titaniku. O víkendu bylo sté výročí katastrofy a vzpomněli si na ni i v rozhlasovém pořadu Meteor. Rozebírali tam příčiny katastrofy, jak je dnes známe jako výsledek zkoumání a analýz.

Jeden údaj mě mimořádně zaujal. Hlídka Titaniku v poslední chvíli spatřila ledovou bariéru, vyvolala poplach a kormidelník okamžitě zareagoval a pokusil se loď stočit stranou. Tak se stalo, že Titanic narazil do ledu víceméně bokem, roztrhl se a šel ke dnu, a tak zahynulo půl druhého tisíce lidí. Kdyby ale, dejme tomu, hlídka zachrápala a kormidelník byl opilý, zkrátka, kdyby to Titanic napral do ledu čelně, rozdrtil by si příď. Zahynuli by všichni v kajutách v přední části, tedy především lodníci, ti tam měli své ubikace. Loď by se však s největší pravděpodobností nepotopila a následky kolize by tedy byly mnohem menší. No a Cameron by musel natočit film o něčem jiném.

Což souvisí s modelovou situací, o které jsem onehdy četl v Reflexu v článku Miloše Čermáka. Stojíte u výhybky na trati, kterou uzavřeli, protože na ní pracují dělníci. Stane se, že někde někdo něco, zkrátka, na uzavřenou trať vjede lokomotiva. Míří na skupinu deseti nic netušících dělníků. Když přehodíte výhybku, vlak se dostane na větev trati, na které pracuje pouze jeden dělník. Lokomotiva muže zabije, to vaším přičiněním, ale deset mužů zůstane naživu. Uděláte to?

Je to variace na Sofiinu volbu. Podobnou situaci popsal v roce 1953 anglický film Charlese Frenda Kruté moře. K válečné lodi se blíží skupina námořníků v plovacích vestách, kteří naskákali do moře poté, co německá ponorka torpédovala jejich loď. Kapitán oné válečné lodi nechá svrhnout do moře hlubinné miny a všechny ty muže zabije - a zachrání tak svoji loď před útokem té německé ponorky, která k prvnímu úspěchu chce přidat další a chystá se odpálit další torpédo. Je to takový gambit. Řekneme si, chválabohu, že nás osud nepostavil ani ke kormidelnímu kolu Titaniku, ani k výhybce na ohrožené trati, ani na kapitánský můstek válečné lodi. Ale gambity se odehrávají i v běžném životě. Když kuřák přestane kouřit, přivodí si trýzeň, ovšem je to trýzeň neskonale menší než trýzeň pozdějších cévních chorob nebo rakoviny plic. No a když ministr financí zvýší DPH, způsobí tím hospodářské útrapy, ale proto, aby zabránil podstatně větším útrapám spojeným s ekonomickým krachem.

Jejda, to je mi ale příklad ze života, za ten mě nikdo nepochválí! Ale z pohledu kapitána, tedy premiérů a ministrů to tak opravdu je. Konají odpovědně a státnicky s ohledem na dlouhodobý prospěch. Z pohledu občana to vypadá jinak. Gambit, tedy obětování se chce od nás, kdežto oni sami žádnou Sofiinou volbou netrpí. Nepřijdou o žádnou prebendu a ani prohrané volby je neodeženou natolik daleko od řečiště veletoku státních peněz, aby si nemohli smočit. Řídí ten stát jako Titanic rovnou na ledovec a občané jsou nahňahňaní v přídi. Nahoře se tančí, kaviáru a šampaňského dostatek. Tak na zdraví!

LN, 16.4.2012