Bylo to jaksi osudové. Mířil jsem do středu Prahy, do Týnského chrámu, kde měl kardinál Dominik Duka sloužit mši v souvislosti s vysvěcením mariánského sloupu. I když to asi není třeba, přece jen připomenu, že jde o repliku někdejšího mariánského sloupu vztyčeného v sedmnáctém století na počest úspěšné obrany Prahy před Švédy na konci třicetileté války. Ano, tehdy nám Švédové vydrancovali rudolfinské sbírky z Pražského hradu, přes Karlův most se nedostali. Zkrátka, jdu na mši, zaparkoval jsem na Smíchově a jdu na tramvaj. Načež přijela historická tramvaj, ta vyhlídková, prastará, hranatá, červená.
Chápete tu osudovost? Jdu na oslavu něčeho, co se týká události staré čtyři sta let, nebo jednoho sta let, a přijede historická tramvaj. O to by nic. Ale ten muž, který ji řídil, byl Zepop.
Další připomenutí a vysvětlení: spisovatel Jaroslav Žák napsal kdysi za první republiky Bohatýrskou trilogii, jeden z nejlepších humoristických spisů české literatury. Ilustroval Vlastimil Rada. V té Bohatýrské trilogii se kromě pirátské tramvaje vyskytuje i osudová tramvaj řízená starým Zepopem. To byl duch, navštěvující statečné tramvajáky, jedněm zvěstoval trýzeň, jiným vítězství. Ano, tuto tramvaj řídil Zepop, muž s šedou hřívou kolem hlavy a šedý vous se mu dotýkal té kliky, kterou tramvajáci druhdy řídili své vozy. To je ta klika z Nových pověstí pražských, kterou nezbedný cestující tramvajákovi sebral a hodil ji za zeď Olšanských hřbitovů.
Nejel jsem na mši tramvají řízenou starým Zepopem. Počkal jsem si na devítku a ta mě tam dovezla, zbytek jsem došel pěšky. V chrámu ozdobeném křížem i kalichem byla hustota biskupů a kardinálů na jeden ar plochy maximální. Bylo to jen pro zvané, já sice od začátku v rámci skromných možností autora fejetonů obnovu sloupu podporoval, ale pod křídla mě vzala až paní Hana Lipovská a vzala mě jako doprovoda. Bylo to všechno snové, až pohádkové – jako v té Bohatýrské trilogii. A teď si představte: mše skončila, konalo se svěcení, z věže Staroměstské radnice kdosi hřímal do megafonu Hanba a na chodníku europoslanec Jan Zahradil třímal transparent prosazující sekularizaci, tedy od-nábožnění Staroměstského náměstí. Patrně tím nemyslel zbourání pomníku Jana Husa. Hrála hudba, sbory pěly. A teď – ve zpravodajství to nebylo, víte to jen ode mne, zpoza jižní fronty domů, kde je Štorchův dům, se zvolna sunul obrovský stavební jeřáb. Mám to vyfocené. Fascinovaně jsem na to koukal a říkal jsem si: v jeho budce sedí Zepop. A on nám tu Pannu Marii ťukne.
Ale neťuknul.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus