29.3.2024 | Svátek má Taťána


FEJETON: Sněží

17.12.2012

No co, dalo se čekat, že v polovině prosince může napadnout sníh. Dalo se čekat, že ho město pražské bude uklízet spíš liknavě, neb je lacinější zaplatit za pár zlámaných nohou než najmout firmu, která by před každým domem sníh pečlivě shrabala, jak to dělávali za časů ještě nedávných najatí domovníci. Dalo se tudíž čekat, že spousta lidí, kteří se podobně jako já bojí, že na chabě odklizeném sněhu uklouznou a praští sebou, upadne do domácího vězení. Fňukání je marné, ekonomické zákonitosti jsou totiž neodvratné. Ano, chodníky nepatří majitelům domů - proč by je tedy uklízeli? Zda dřív patřily chodníky obvodním podnikům bytového hospodářství nebo městu, samozřejmě nevím. Ale vím, že ulicemi chodili inspektoři, zvaní "šedý mor", a domovník, který zaspal nebo se na uklízení vykašlal, si tím mohl zadělat na slušnou polízanici. Ale město? Nanejvýš po soudních tahanicích bude muset zaplatit za zlomenou nohu nešťastníkovi, který na vlastní nebezpečí vyrazil do ulic a měl smůlu.

Při pohledu na několikacentimetrovou vrstvu sněhu na parapetu a při úvaze, že to venku klouže, jsem se zamyslela nad ekonomickými zákonitostmi. Neodbytně se mi v mysli vynořila mrtvá kočka z knihy Karla Michala Bubáci pro všední den, která tvrdí, že je ekonomičtější lidi zabíjet než léčit. Když někoho vyléčíte, je značná pravděpodobnost, že zase onemocní, kdežto když ho zabijete, veškeré náklady na další léčení spolehlivě odpadnou. Chci tím říci, že nezvratná logika této úvahy, kterou se bavím už skoro padesát let, celkem jasně hlásá, že logika a ekonomika nejsou všechno. Lidstvo se totiž z jakéhosi striktní logikou nepostižitelného důvodu snaží nemocné léčit a nikoli zabíjet. Když přišli nacisté s programem eutanazie, který byl určen k usmrcování nevyléčitelně nemocných a "nepotřebných" členů společnosti, dočkali se posléze všeobecného odsouzení.

Člověk nebyl, není a nebude pouhý homo economicus, jsou mu vlastní také jiné než striktně logické pohnutky - třeba soucit, láska či solidarita s těmi, kdo jsou na tom hůř než on. Tyto pohnutky a jednání, které z nich - aspoň občas - vyplývá, se nedají měřit v korunách ani v eurech, a tudíž se ve statistických tabulkách moc neobjevují. Nepozoruji ve svém okolí, že by jich ubývalo, a jsem tomu ráda: přece jen bych radši dožila ve světě lidí a ne robotů a toho, co je výnosné a přínosné. Když se zamýšlím nad tím, jak vnést hodnoty tak křehké do rozhodování zastupitelů a jednání institucí, nenacházím k tomu žádný způsob. Možná by se dali ti, kteří se (jako já) bojí, že na mizerně uklizeném a neposypaném chodníku uklouznou, opatřit umělými kolečky. Byl by to obrovský vynález, určitě by o něm mluvily všechny televize na světě. Anebo skromněji: třeba by manželky zastupitelů mohly povinně vlastnit či řídit uklízecí firmy, nešťastníkům mého typu by to pomohlo a pro zastupitele by to byla ekonomická pobídka. Ale slyšela jsem, že na to někde v severních Čechách už přišli a v příslušném městě prý mají chodníky skvěle uklizené.

LN, 14.12.2012