V neděli bylo 17. listopadu, bože, čtyřiadvacet let, to to utíká! Minulý týden mě pozvali na besedu se školáky, byli to deváťáci, ročník devadesát osm. Hovořil jsem o tom i o onom, i na listopad a minulý režim přišla řeč. Žádná rezonance, hleděly na mne oči beze stopy zájmu a uši byly schopné přijímat zvukové vjemy, nikoli však informace v nich zakuklené. Ostatně, tak probíhala celá ta beseda, vlna zájmu proběhla malým auditoriem jen jednou, a to tenkrát, když jsem se zmínil o tom, že kdo kouří, je páchnoucí hlupák, který zbytečně vyhazuje peníze jen proto, aby si přivodil rakovinu. Vlna zájmu: usoudil jsem z toho, že jich nejmíň polovina kouří.

Po besedě jsem si povídal se sympatickou paní učitelkou. Taky jsme přišli na ten 17. listopad.

"Nevědí o tom nic. Co jim mám o moderní historii povídat? Jde to z jednoho extrému do druhého. Máme jim říkat, že jsme se brodili po kotníky v krvi."

Určitě hodně přeháněla a zcela jistě se po učitelích nechce, aby říkali dětem, že jsme se brodili po kotníky v krvi. Neznám metodické pokyny, či jak se to dnes jmenuje. Nicméně to, co říkala, vcelku zapadá do rámce zobrazování minulého režimu. Nedávno začala osvětová kampaň určená dětem. Úvodní symbolický obrázek - miminko v peřince, omotané ostnatým drátem. Obrázek hodně blízký obrazu nohou brodících se v krvi.

Vyzkoušel jsem si v praxi výpověď o minulém režimu. Opakovaně mě po e-mailu atakoval nějaký nostalgik. Naposledy reagoval na moji tezi, že se země za dvacet let skvěle vzpamatovala a že nenadáváme proto, že by vše bylo špatné, ale proto, že cítíme či věříme, že by to mohlo být mnohem lepší. Osočil mě, že jsem salónní novinář a nevím nic o životě. Že tam u nich byly přes silnici dvě prosperující fabriky, v jedné z nich třicet let pracoval. No a že obě fabriky jsou dnes pryč.

Odpověděl jsem mu, že těžko posoudím důvody, proč fabriky zkrachovaly. Nicméně jsem si jistý, že produkovaly mnohem horší výrobky než obdobné fabriky umístěné o dvě stě, tři sta a více kilometrů dále na západ a že on sám dostával třetinovou, možná desetinovou mzdu oproti dělníkovi zaměstnaném v obdobném provozu na Západě a na rozdíl od něho si za vydělané peníze mohl koupit jen nekvalitní předražené zboží, které musel shánět a dávat úplatky, aby je vůbec dostal. Což je, na rozdíl od krve po kotníky, holý fakt.

Čekal jsem, co mi asi odpoví, a nedočkal jsem se ničeho. Ono se na to těžko něco odpovídá.

Aby mi bylo rozuměno: komunistický režim byl a vždycky musí být represivní, teroristický, nehumánní. Musí být. Podstatná na tom našem byla jeho zoufalá ekonomická neefektivita. Lidé se měli podstatně hůř, než by se mohli mít, kdyby režimu nebylo. To byla podstata celé té tragédie. Proto režim musel natáhnout ostnaté dráty přes půl kontinentu, proto musel vytvořit jeden obrovitý koncentrák.

Ovšem tohle se špatně vysvětluje. Obraz miminka omotaného ostnatým drátem je více cool. Mimochodem, je šílené, že dodnes, i po čtyřiadvaceti letech, užíváme úsloví "tam venku", když je řeč o Západě.

LN, 18.11.2013