Pětadvacet let píšu sci-fi. Od toho roku 1985, kdy jsem vydal první sbírku povídek, se mě občas lidé ptají, jaká předpověď se splnila. Obecně lidé mají za to, že sci-fi je tu od toho, aby předvídala. Odpovídám, že jsem vymyslel internet, a do jisté míry je to pravda. Jsem schopen to doložit natolik, že s tím tázající s jistou mírou shovívavosti může i souhlasit. Až letos, bingo! Povedlo se mi to stoprocentně. Vydal jsem román Rekvalifikační kurz. Je to černý humor, patří do mého konceptu "mys-fi", tedy mystifikační fikce. Je to román o našem "životě jakoby". Naše vláda jakoby vládne, parlament přijímá jakoby zákony, tisk jakoby informuje a my jsme jakoby občané. No a ten princip děje knihy je v tom, že Evropská unie chystá dva důležité zákonné principy. Jednak obnoví trest smrti, protože to většina obyvatel chce, takže je nutno zřídit rekvalifikační kurzy a připravit popravčí mistry obého pohlaví, aby se zachovala genderová spravedlnost. No a zároveň že se chystá zákon, podle nějž ty nejtěžší zločiny jsou projevem duševní poruchy, a tudíž nepotrestatelné, jelikož se mentálně zdravý člověk takového zločinu nemůže dopustit. No a to je osa té knížky. Kdy pak vyšla? Někdy na přelomu jara a léta, a teď máme začátek prosince. A je to tady.

Anders Behring Breivik, který sprovodil ze světa 77 lidí, je podle mínění vyšetřujících psychiatrů nepříčetný a nelze ho posuzovat jako vraha a náležitě potrestat. Pověsit, to nepřichází v úvahu v žádném případě, v našem světě se nevěší. Takže 21 roků kriminálu, to je maximum, na které lze dosáhnout. Pokud je dotyčný odsouzený. Což Breivik, jak to zatím vypadá, nebude, protože je v podstatě chudák, který nemůže za to, co dělá. Třebaže prostřednictvím advokátů prohlašuje, že má všech pět pohromadě, důležitější je pohled psychiatrů. Ti přece vědí, že ten pán, co si myslí, že je Napoleon, je totální mešuge, a hlídají ho, aby prášky neplival do záchodu.

Takže je to tady. Čin odkazuje na duševní zdraví. Zvrácený čin dokazuje na rozvrácenou psychiku a takový rozvrat leží za hranicemi odpovědnosti. Trest nepřichází v úvahu. Nastoupí léčba. A co když se léčba podaří? No sláva, to bude radosti. No a kohopak napadne poslat vyléčeného do vězení? Jako trest za něco, co provedl, když byl chudák mimo sebe? Však už pozůstalí dali vědět, že se budou klepat hrůzou každé tři roky, kdy se Breivik bude v léčebném ústavu podrobovat kontrolní prohlídce.

Víte, já mám celkem silnou kvalifikaci na to, abych se vyjádřil k pocitu pozůstalého. Bylo mi opravdu hodně bídně, když jsem u soudu vraha mé dcery poslouchal pana psychoodborníka, který vykládal, že zardoušení není trýznivá smrt, a tím vrahovi pomohl vyklouznout z přísnějšího trestu. Jenže kdo by se staral o oběť a koho zajímají pocity rodičů, sourozenců, příbuzných a přátel. Žijeme ve světě jakoby mravnosti, založené na politické korektnosti. Bude mě hodně zajímat, jak to s panem Breivikem dopadne. Možná přesně podle mé předpovědi z Rekvalifikačního kurzu. Radost z toho mít nebudu.

LN, 5.12.2011