Ve středu ráno na Vinohradech (a nejspíš i jinde) lilo jako z konve. Déšť prudce bušil obrovskými kapkami do dláždění, takže se na zemi rozstřikovaly do maličkých vodotrysků. Byl to slejvák, který se dá docela dobře vyfotografovat - a najednou jsem před očima viděla výjev, který se mi před několika týdny vryl do paměti v Gdaňsku.

Bylo to dopoledne a už po několikáté se strhl úplně stejný liják, jako byl ten vinohradský středeční. Byl o to půvabnější, že širokánská ulice (nebo náměstí? promenáda?) Dlugi targ, lemovaná kavárničkami a stánky s jantarem a suvenýry, je dlážděná velkými plochými kamennými deskami, které se leskly a zrcadlily rozstřikující se vodu ještě jednou. Dlugi targ se bleskově úplně vylidnil, turisté i všichni ostatní se stáhli pod markýzy obchodů, do domovních vchodů a kam se dalo. Deštník v tak urputném slejváku moc nepomáhá, člověk má sice hlavu a ramena v suchu, ale jinak na něj ze stran prší pod nápory větru a navíc má nohy po kolena mokré od odrážených kapek.

A tou pustou ulicí se stánky zakrytými plastikovými plachtami si najednou vykračovali dva kluci... no, spíš mladíci něco přes dvacet. Jeden měl na rameně pověšené pouzdro s houslemi, druhý nesl stejné pouzdro v podpaží. Byli černovlasí a kudrnatí, oblečení s mírnou nedbalostí a vypadali jako muzikanti, kteří spěchají na nějakou chasidskou svatbu. Něco si vykládali, smáli se a šermovali rukama, zjevně rozhodnutí nenechat se deštěm zastavit ani znechutit. To by byla novoročenka! napadlo mě. Kdo ví, jestli ještě někdy v životě potkám obrázek, z něhož by tak jasně vyzařovala radostná chuť nenechat se odradit nepřízní osudu. Rozhlédla jsem se po očku kolem sebe na lidi, kteří se - stejně jako já - před deštěm zbaběle schovali. Všichni upřeně zírali na ty muzikanty a obličeje jim tály v úsměvu. Jenže tím co možná nenápadným rozhlédnutím jsem propásla svou chvíli - než jsem vylovila z kabelky foťák, byli mládenci v tahu.

Letmá vzpomínka mi zvedla náladu a vykročila jsem do lijáku. No, trošku přeháním, mám to na stanici tramvaje nějakých padesát metrů a navíc mi moudří architekti, kteří kdysi navrhli naši ulici, zajistili bezpečný průchod, skoro až k tramvaji se lze schovat pod balkony. Všimla jsem si ale, že na křižovatce semafory zmateně blikají oranžově, a že tedy neuslyším své oblíbené žáby. Před nějakou dobou, snad před půl rokem nebo před rokem, totiž naše semafory změnily zvuk (myslela jsem si, že je to tak v celé Praze, ale není) a místo cvakání začaly kvákat jako žáby. Rychleji nebo pomaleji, podle toho, zda svítí chodcům červená nebo zelená. Je to příjemné osvěžení, jako by do kamenného města pronikl kousíček živoucí přírody. To je teda slejvák, pomyslela jsem si s respektem, dokonce s jistou hrdostí, jako bych ho vymyslela nebo způsobila - přemohl i techniku! Jenže když jsem se dopoledne vracela, už jen poprchávalo, a semafory nešly pořád. A když jsem se pak pozdě večer vracela z jiné schůzky, semafory ještě pořád nešly; asi to tím deštěm nebylo.

LN, 17.7.2009