To už totiž přesně věděli, že k moci, kterou jim za pomoci sovětských tanků vyrvali takzvaní konzervativci, se už nikdy nevrátí. V dobách charty měli alespoň tu naději a vyvolení také bohaté poukázky na alkohol ze Západu, ale Klaus zaťal všem těm nadějím tipec. Musí to být strašný pocit, když člověk zasvětí celý svůj život myšlence socializmu, popřípadě s lidskou maskou na obličeji, a nakonec šmytec. Nějaký subalterní bankovní úředník tyto iluze rozmetá, takže se je spíše co divit, že to Klaus nemá ještě těžší.

Ale nechme Klause Klausem. Moc dobrý dojem na mě neudělal. Jezdit dobrovolně v trabantu, na to už opravdu musí být nutná dávka motoristické ignorance. Já v takovém vozítku jel jen jednou, ovšem pouze jako stopař v uniformě ve voze „Dédéráků“ či snad lépe „Dederonů“. Nic proti těm, kteří trabantům fandí, ale moje sklenice piva to určitě není, i když uznávám, že do toho vysavače se někdo může zamilovat. Klaus to ovšem zcela určitě nebyl, ten si pouze vzal náklady, zjistil, že jízda trabantem je nejlevnější, a tak to „auto“ koupil.

Hloupost také je si myslet, že za Husáka byla jakási ekonomická, myšlena je ekonomika jednotlivců a rodin, stagnace. Pro rodiny to vypadalo spíše naopak. Husák v jednom velmi emotivním proslovu, moc dobře si na to pamatuji, poslouchali jsme to v létě 1970 z tranzistoráku na Vyžlovce, řekl národu zcela jasně: Držte zobák a krok a budete se mít lépe. Samozřejmě s podtextem, že kdo ten zobák držet nebude, lépe se mít také nebude. Simple like that dear Watson, i když prý to je špatně a v knize stojí: „Elementary dear Watson.“

Upřímně řečeno, nám studentům byla nadvláda KSČ celkem šumák. Byl to jakýsi fait accompli, podobný tomu, že člověk stárne. Proti čemuž se také nelze ohrazovat. Tedy lze, ale není to nic platné.

„Nezávislá“ kultura dostala samozřejmě na frak. Ale ta na frak dostává za každého režimu. Je ale s velkým podivem, že ač je nyní svoboda a každý může tvořit tak, jak mu „zobák narostl“ či jak mu múzy vdechly, tak současné filmy mají proti těm normalizačním absolutně jepičí životnost a snad největší životaschopnost prokázaly Troškovy Kameňáky. Ale o normalizační pořady se televize perou, protože mají jistotu, že jim zvýší sledovanost. Což se o filmech z posledního dvacetiletí, samozřejmě až na vzácné výjimky, vůbec říci nedá.

Ale zpět k tomu, proč ty roky nazývám sladkými. Je to jednoduché. Člověk byl mladý, vše fungovalo jak mělo, sex nás bavil, a to velmi, pivo bylo levné, a tak jediné, na co se dalo opravdu stěžovat, bylo cestování. Ale i to se dá hodnotit dvojznačně. Protože právě uzavřenost do té naší malé kotliny způsobila, že se vytvořily nejrůznější party a partičky, které spolu trávily hodně volného času. To se myslím nyní už v té míře neděje, lidé jsou daleko více individualističtější. Takže to moje ranní zamyšlení lze zakončit větou, kterou používá moje maminka vždy tehdy, když se něco špatného přihodí: „Všechno zlé je pro něco dobré.“ A to bez výjimky platí i pro léta normalizace.

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem