Od doby, co plichtím svůj web... ne - už od doby, co se živím učitelstvím a tudíž souvislým a strukturovaným projevem, se bojím nedorozumění. Neporozumění ze strany posluchačů a čtenářů. A že těch neporozumění ze strany čtenářů webu už bylo! Máš psát líp, přehledněji, s lepší strukturou textu, vyčítám si. Při školním výkladu se situace opakuje. Tvoje vina, měl jsi předpokládat, že žáci tomuhle nemusejí rozumět, kaju se při opravování testů. A dobře si to říkám! Měl bych se neustále zlepšovat, ba i rezervy v sobě nacházet, a nešroubovat věty jako Mistr Yoda. Zrovna na těchto i předchozích řádcích jsem se pokusil ukázat, jak ošidné je zapisovat věty tak, jak si je sám v duchu říkám, namísto ukázněného dodržování norem vedoucích ke snazší srozumitelnosti.

Jenomže: proč moje slovní či písemné výlevy tolik posluchačů i čtenářů pochopí přesně tak, jak jsem zamýšlel? Proč mi někteří rozumějí a jiní ne? Moje dušička se chápe příslovečných těšínských jablíček: chyba je i na druhé straně komunikačního kanálu. A ta chyba tam je, ne že ne. Ono se totiž méně čte, ono se nechce moc číst. Ono se odvyká dlouhým textům. Pozornost mnoha čtenářů dnes jen klouže po povrchu textu, jeho struktura zůstává nerozpoznána a oči v něm hledají něco jako slogan. Slogan vyhovující vnitřnímu vyladění a postojům takového čtenáře-nečtenáře. A úplná katastrofa je, když nějaký novinář-nečtenář ve zkratce převypráví cizí text. Prostý čtenář-nečtenář pak ze článku vytrhne jenom ty už jednou předžvýkané a náležitě vypíchnuté slogany bez ohledu na kontext a řekne si o objektu toho původního článku: „to je ale blbec“.

Co teď napíšu, bude mnoha lidmi špatně pochopeno, ale ať! Sdělovacími prostředky proběhly výroky našeho prezidenta o tom, že skuteční umělci nejlépe tvoří o hladu a že prezidentovi odpůrci jsou blbečci. Dnes jsem si přečetl celý ten původní dlouhý, ba předlouhý rozhovor. Uvedené věty tam byly. Ale také spousta dalšího, a ty věty byly vysloveny v určitém kontextu a v určitém vytušitelném tónu debaty. Byla to slova starého muže, který se cítil obtěžován a zdržován redaktorem, jehož úroveň hodnotil jako nevalnou. Navíc nevyslovená mantra našeho prezidenta - „už jsem dost starý, už můžu cokoli“, spolu s jeho povýšenou poťouchlostí vedly k výsledku, jaký byl. Pomiňme fakt, že takto se dívá Miloš Zeman na novinářstvo vždy. Zároveň připusťme, že daný novinář měl do kvalit Oriany Fallaciové opravdu dosti daleko - vznikl rozhovor pro rozhovor.

Nicméně vypichovat z celého rozhovoru, který nebyl o ničem důležitém, těch pár kontroverzit - to už by bylo lepší o něm pomlčet jako o celku. Když se váš synáček na návštěvě hlasitě upšoukne, je mnohdy rozumnější to přejít mlčením. Jinak si klouček uvědomí, jak se stát středem pozornosti, a získá nebezpečnou zbraň. Tenhle postarší zlobivý chlapec svým výrokem o blbečcích také dosáhl svého - a přitom stačilo onen původní rozhovor komentovat po obsahové a kontextové stránce, ale těch pár „bonmotů“ nerozpatlávat. Novináři mu skočili na špek, čtenářstvo se opět způli zdravě rozčílilo a způli zatetelilo, jakého že tam máme borce.

Jako přídavek na závěr užitečná rada všem umělcům uraženým výrokem o hladovění: Já se neurážím. A proč? Buď mě ten nešťastník urazit nechtěl, a pak by ho to mrzelo. Nebo mě ten prevít urazit chtěl - a pak přece neudělám to, čeho chtěl dosáhnout! Když se urazí ouško hrnečku, tak ten hrneček ztratí na hodnotě. Když se urazí člověk, tak také ztrácí. Prohrává.