28.3.2024 | Svátek má Soňa


FEJETON: Sedm kočičích

5.8.2010

Nebo devět životů se říká, že mají kočky? Nejsem si jista. Náš kocourek Davídek má už tři...

Byla horká letní noc, skoro jedenáct hodin, já jsem seděla u počítače a hloubala nad nepravostmi české politiky a politiků, když najednou zabzučel zvonek. Zezdola, od vchodu. Vzala jsem domovní telefon a slyším: „Nespadla vám kočička z okna?“ Mechanicky jsem odpověděla, že ano, ale že už je to skoro rok – ale cítila jsem, že je zle. „No že tady leží přede dveřmi...“ V tu ránu jsem zapomněla na politiku, na ÚSTR a skoro na všechno na světě a v hrůze jsem se řítila dolů: jak by mohl Davídek přežít pád ze šestého patra vysokého domu? Ale přežil. Vypadal strašně, ležel a chroptěl, tlamu samá krev. Nerozvážně jsem se ho pokusila zvednout a odnést domů – vím, že se to nemá, ale propadla jsem panice. Zaprskal, vyškubl se mi a potácivě odešel o několik kroků. I v panice mi cosi v hlavě fungovalo: nemá zlomenou páteř, pochopila jsem.

Bylo to štěstí v neštěstí: našel ho někdo, kdo ho zná, tedy vlastně jeho pes. A našel ho bezprostředně potom, co kocourek spadl. Ten někdo měl víc rozumu než já a přesvědčil mě, že se musím vrátit domů, najít číslo kočičí nemocnice a sanitky, objednat ji a přinést z domova přenosku. Poslechla jsem. Číslo jsem našla kupodivu rychle a byli tam milí. Sanitka přijede za chvíli.

Když jsem sešla dolů, Davídek už jen bezmocně ležel a podivně rychle dýchal. Milý byl i sanitář, který přijel opravdu brzy, i kočičí paní doktorka v nemocnici. Vysvětlila mi, že se zatím nedá říci, jak to s kocourkem dopadne, a že si ho tam několik dní nechají. Vlekla jsem se nocí domů a proklínala se: jak jsem mohla být tak lehkomyslná a věřit, že to zvíře už podruhé nespadne? A pokud to i podruhé přežije – jak zabráním tomu, aby spadl znovu, když za nic na světě nechci mít v okně síť? (Ani mříže, mám k takovým věcem z určitých důvodů hluboký odpor.) Nebo že bych ustoupila? Kočky by byly kvůli síti velice mrzuté, vymlouvala jsem si to. Ale živé, pravil hlas zdravého rozumu. No, uvidíme.

Po třech dnech mi volala kočičí nemocnice a já se bála telefon vzít. Každý den jsem tam ráno i večer telefonovala, a tak jsem teď měla strach, že mi chtějí sdělit novinu, kterou nechci slyšet. Ale nebylo to tak: hodná paní doktorka mi řekla, že si můžu kocourka odvézt domů, že by měl být za pár dnů v pořádku. Měla pravdu. Sice ještě pokulhává, ale z očí se mu vytratila beznaděj, která z nich sálala na sto honů, dokud v prvních dnech po návratu jen ležel stočený a nehybný.

Mně se postupně z mysli taky vytratila beznaděj. Vymyslela jsem systém větrání tak, aby se kočky z okna nedostaly na římsu ani na střechu. Davídkovi je to zatím jedno a Chaluha se sice na mne chvíli mračila, ale když jsem jí vysvětlila, že kočky jsou v některých věcech nepoučitelné, protože jejich lovecký pud je silnější než pud sebezáchovy, smířila se s osudem. Teď ať si mouchy a můry poletují kolem okna po libosti, řekla jsem si spokojeně a otevřela web. Tedy ty Věci veřejné, řeknu vám...

LN, 30.7.2010