Neviditelný Pes

FEJETON: Sebeobrana literaturou

18.7.2009

Může-li se jedinec bránit proti zvůli a násilí, pak se bránit musí. Je to jeho povinnost. Je pravda někdy obtížné najít vhodný způsob a míru obrany, zvláště když formy útoku a nepřátelé sami se mění rychlostí dříve nevídanou. Není hanbou být v prvním okamžiku zaskočen, není hanbou být v prvním střetu s neznámým nepřítelem poražen a ponížen. Je však nedůstojné potomků národa Jana Žižky a maršála Radeckého nevzchopit se ke zdrcujícímu protiútoku a přikrčen snášet ponižování a újmy na majetku a zdraví.

Útočníka znáte snad všichni. Připlíží se v nečekaném okamžiku a odzbrojí momentem překvapení. Každý jste někdy zažil tu situaci.
Řídíte automobil, jste nervosní přiměřeně době globalisace a světové hospodářské krizi. Navíc čekáte důležitý telefonát. Ano, už je to tady. Mobil vyzvání naléhavě, vibrace rozechvívají celý interiér auta. Nevybaveni hands free sadou, rejdujete s klením ke krajnici či na odpočivadlo. Dejme tomu, že v poslední chvíli hovor přijmete a … copak to slyšíte?
" Dobrý den, to je pan XY? Zde zástupce společnosti Kokia a Fiemens. Vaše telefonní číslo bylo náhodně vybráno a já vám mohu učinit skvělou nabídku, se kterou ušetřite až sto korun měsíčně... Vy chcete vědět, kolik by vás to stálo? Vůbec nic. Jen se nám zavážete, že nám budete platit tisíc korun měsíčně. Vy odmítáte? Rozmyslete si to. Vy opravdu nechcete ušetřit?"

Nebo máte zrovna důležité jednání, konečně se v rozhovoru s klientem dostáváte k tomu hlavnímu a prásk ho!, tentokrát pevná linka. Zase jsem zapomněl vypnout vyzvánění!
"Dobrý den, zde společnost Graviditas gravis. Velmi byste pomohl nám i vědeckému výzkumu, kdybyste nám věnoval tři minuty a odpověděl na několik jednoduchých dotazů. Jakou používáte antikoncepci? Jste muž nebo žena? Že zrovna nemůžete mluvit? A proč nemůžete? Že vám zrovna utekl klient? No tak vidíte, že už máte čas..."

Hovor jsem ukončil a byl jsem přitom skoro zdvořilý. Když jsem si pak postěžoval klientovi, který se kupodivu vrátil, jak mě tyto telefonáty rozčilují a zdržují, řekl mi onen klient, mladý muž, že si sám někdy takovým způsobem přivydělává. Sám pracuje pro nějaké firmy a obtěžuje nevinné lidi. Je si toho vědom, ale potřebuje vydělat peníze a to dnes, uznejte, není lehké. Uznal jsem to. A když odešel, jal jsem se přemýšlet, jak tedy z toho ven.

Na jednu stranu jsem tu já, nevinná oběť, zahrnovaná nevyžádanými informacemi, okrádaná o čas a dobrou náladu. Ani jednou se nestalo, že bych dostal touto cestou informaci, kterou jsem skutečně potřeboval. Pokud by náhodou podávaná informace byla relevantní, stejně bych ji odmítl, protože mi byla podávána formou, se kterou nesouhlasím.
Na druhou stranu je tu člověk, který si chce vydělat. Volat je jeho práce. Informace, které má podávat, nejsou v souladu s jeho přesvědčením. Otravuje se, je vystaven strohým i vulgárním odmítnutím. Taky nic lehkého. Co s tím? Na nic jsem v té chvíli nepřišel.

Až jednou opět přišlo zazvonění mobilu ve chvíli, kdy jsem si říkal, jak je to hezké procházet se po ztichlém lese a být zcela sám stranou hlučné civilisace.
"Dobrý den zde společnost Blablabla, můžete nám věnovat dvě minuty? Doufám, že vás neruším, bude to jen chvilka."
"Sice jste mě vyrušila, ale už se stalo. Věnuji vám dvě minuty, jak si přejete. Ale mám podmínku, předtím budete chvíli poslouchat vy mne. Ano, slečno?"
"Ale...," byla zaskočena!
"Dobře mne poslouchejte:
Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
lehounký větřík s nimi hraje
a vysoko v daleké kraje
bílé obláčky dálným nebem plynou..."
Nedbal jsem toho, že se mi slečna pokusila skočit do řeči a pokračoval jsem až po "...šírou tu zemi, zemi jedinou."
Když jsem skončil, protože jsem to dál už zpaměti neuměl, slečna byla stále zaskočena. Připomněl jsem jí, že mi chtěla něco nabídnout. Stručně mi cosi nabídla, já jsem to stručně odmítl. Pak mi poděkovala za hezkou básničku. Prý to zná, ale už to asi zapomněla. Ještě jednou mi poděkovala, popřála mi pěkný den a ono to znělo upřímně. V duši se mi rozhostil pocit klidu a míru. A přiznám se, i triumfu.

Ještě ten samý den večer zazvonil mobil znovu. Nebyla to ta slečna s příjemným hlasem, oběť mých máchovských variací. Tentokrát to byl mladý sympatický, pružný mužský hlas:
"Dobrý večer, volám z pověření první česko bahamské banky a chci vám nabídnout náš nový produkt v rámci neopakovatelné akce s názvem Zaplatíš - dostaneš. Už jste o naší akci jistě slyšel?"
"Neměl jsem dosud to potěšení," V duchu jsem se už tetelil radostným očekáváním.
"Můžete mi tedy věnovat minutu?"
"Věnuji vám mnohem víc. Ale nejdříve vám chci něco říci."
Tentokrát se mi z paměti vynořil Hrubín.
"V pradávných, velmi dávných dobách
kdy věřil ještě lid i knížata,
že hvězdy visí na železných skobách
a zem je jako koláč placatá,
žil jeden král a ten měl krutý zvyk..."
(Díky, Štěpánko Haničincová, naučilas mě tuto dlouhou báseň svým přednášením každou neděli před studiovou pohádkou z Tisíce a jedné noci.)
Mladý pružný muž nevyčkal na pointu a odpojil se už při "slaví se svatba s velikými hody,/ mají tam jídla z cukru z ovoce/ pomerančové a malinové vody/ a medu víc než vody v potoce... Zřejmě vychován americkými filmy svatbu považoval za happy end.

Takto jsem si osvěžil ještě Jana Nerudu (Ba, nač bych osudu snad svému lál, že zahrával i se mnou jako s míčem, že hned mě hladil, hned mě šlehal bičem.) Tak jsem zareagoval na nabídku školení investování na burze. Následovala ještě "zemřela matka do hrobu dána, siroty po ní zůstaly" jako reakce na dotaz firmy zabývající se průzkumem trhu s antidepresivy. Ke slovu přišel i "král Karel s Buškem z Vilhartic, teď zasedli si k dubovému stolu...", ale už nevím, co to bylo za firmu, možná nějaký fast food s nabídkou akce za deset hamburgrů jeden zdarma. Pak už jsem začal být nejistý, zda něco ze své školní paměti ještě vydoluji. Proto se snažím u sebe stále nosit nějakou sbírku poezie a ve volných chvílích nacvičuji přednes.
V posledních týdnech však těchto hovorů ubylo.

Ale nechci přecenit dosažené úspěchy. Vím. Jednou přijde den, kdy i tato mocná zbraň selže. Bude to tehdy, když zvednu telefon, vytočím číslo kamaráda a ozve se mi hlas z nahrávky, sladký a studený jako ruská zmrzlina:
"Dříve než vás spojíme s požadovaným číslem, vyslechněte prosím akční nabídku našeho obchodního řetězce... na další váš telefonát se těší koncern Pesco-SO2..."
Tehdy složím telefonní sluchátko a vypravím se za kamarádem osobně. Třeba si pak budeme všichni nějak bližší. Pokud ovšem do té doby nezapomeneme, že mluvit lze spolu i přímo, bez zprostředkování komunikačních medií.



zpět na článek