Když jsem byla malá, četla jsem s oblibou knihy, jimž se tenkrát říkalo vědecko-fantastické. Nejvíc mi utkvěla v paměti knížka Čestmíra Vejdělka, která se jmenovala Návrat z ráje a vyšla v roce 1961, to mi bylo čtrnáct. Odehrávala se kdesi na vzdálené planetě, kde měl každý obyvatel černý čtverec, jehož prostřednictvím mohl s kdekým komunikovat, objednat si jídlo, které se před ním zhmotnilo, nebo třeba létat. O mobilních telefonech, natož těch chytrých, se tenkrát opravdu nikomu ani nesnilo a představa lidí houfně poletujících nad městem v neviditelných létacích strojích se jevila jako zcela neproveditelný výmysl. Když se ovšem dívám na to, co dokážou chytré telefony dneska, už mi to tak fantastické nepřipadá. Hlavní zápletkou knihy ovšem bylo, že se „řídící mozek“ oné planety (samozřejmě počítač) zbláznil: chtěl lidi totálně ovládnout. Situaci zachránil právě návštěvník ze Země, který ho odpojil. Napadlo mě před několika dny, že bych si to chtěla znovu přečíst, mohlo by to být inspirativní, jenže knihovny jsou, žel, zavřené.
Vlastně se tenkrát skoro všechny knihy tohoto žánru odehrávaly na jiných planetách. Hodně známým autorem býval tehdy sovětský Ivan Jefremov a vybavuji si jeden z jeho příběhů, taky o vymyšlené vzdálené planetě. Na té se naprostá většina obyvatel ve věku šestadvaceti let odebírala do Chrámu blažené smrti, kde je nějak ohleduplně vraždili, neb je planeta nemohla uživit. Taky si tam autor – jakož i v jiných knihách – vyrovnával účty s potlačováním svobody, které samozřejmě důvěrně znal z vlastní země.
Zato se v naší domácí knihovně podařilo objevit (ano, tak jsme na tom špatně, že už nevíme, kde co máme, tedy víme jen přibližně) Orwellův román 1984. Ten vyšel dřív, ale ne česky, a na rozdíl od sci-fi východního bloku se odehrával na Zemi. Technickou vymožeností tam byly všudypřítomné obrazovky, které kromě vysílání stálé propagandy sledovaly každého, na koho „viděly“. Román se ovšem daleko víc zabývá technikou „zpracovávání“ lidí, takovou, jakou diktátorští vládci a jejich pohůnci znají od nepaměti…
Přišly mi ty různé sci-fi, antiutopie a smyšlené příběhy o nesmyšlené snaze ovládnout společnost, vnutit jí vlastní představy o tom, jak má fungovat, na mysl, když jsem na začátku tohoto týdne vyšla na ulici: liduprázdno, jen sem tam postava v roušce. Napadlo mě, že je to, jako kdyby mě někdo přenesl taky do nějakého příběhu z říše sci-fi: něco podobného bych si ještě velmi nedávno nedovedla v reálu představit, leda snad ve zlém snu. A vůbec se nedivím, že v téhle reálné sci-fi řada novinářů, politiků a veřejně činných lidí vůbec ostražitě kouká vládě na prsty, zda si nechce v této situaci přivlastnit pravomoci, které jí nenáležejí. Pokušení je silné a vcelku pochopitelné: povely by se nepochybně společnost dala ovládat snáz než nějakou diskusí a karanténa by k tomu nabízela skvělou příležitost.
LN, 3.4.2020