K dědečkování a samozřejmě i babičkování patří mnohá radost. Prarodič líže smetanu a pot a slzy zůstávají na rodičích, zpravidla: dědeček se raduje a hraje si s roztomilým děťátkem, kdežto rodič musí spratka donutit, aby se učil ve škole, teple se oblékal, myl, nevybíral ptákům hnízda a nevrhal se pod kola stovkou jedoucích automobilů. To mi tane na mysli, když vnučce předčítám před spaním, někdy jsou to knížky, které mi četli rodiče a já je pak četl svým dětem. Vracím se k nim i teď, především je to Čapkova Dášenka, jak by ne. Jsou to i novinky, knihy nedávno vydané, jako je pohádka o Elvíře, strašidlu z kontejneru od Lucky Paulové, měla u mé vnučky velký úspěch. Elvíra skončila, teď čtu Pipi dlouhou punčochu od Astrid Lindgrenové. Je to klasická klasika nejklasičtější, první kniha ze série vyšla ve Švédsku v roce 1945, to je hrome sedmdesát let! Nějak mi ale v mé době unikla, dětem jsem ji nečetl, takže je to pro mě premiéra v mých bezmála sedmdesáti letech věku. A otevírá se mi kudla v kapse, když to čtu.

Pipi je neukázněný drzý spratek, který nestydatě rozhazuje zlaťáky získané od otce, jakéhosi námořního dobrodruha, nejspíš piráta. Ten se v půli knihy objeví a skoro rozházenou bednu zlaťáků doplní dalším kufrem peněz, s největší pravděpodobností buď ukradených námořním lupičstvím, anebo vydřených z jakéhosi blíže neurčeného afrického kmene, jemuž se onen asociální otec stal králem. Nebylo by třeba nasadit měřítka norského Barnevernu, této sociální služby schopné zabavit rodičům děti kvůli sporu o to, zdali mají, nebo nemají mít nasazenou čepici. Zde jde o naprosto zjevný případ hrubého zanedbání péče o dítě a následného narušení jejího mravního a osobnostního vývoje. Navíc, zmíněná Pipi destruktivně působí na své okolí. Vytvořila si jakýsi malý královský dvůr ze dvou dětí, Tomyho a Aniky. Tyto děti ji doslova adorují daleko za hranicí slabomyslnosti. Bohužel má Pipi vliv i na ostatní děti, rozkládá řád místní školy, zasahuje i do normálního běhu města a na pokus státní správy učinit jejímu řádění přítrž reagovala agresivně, napadením policistů. Vše pak řeší korupcí, uplácením dětí i dospělých, přesně tak, jak to asociální živly dělávají odjakživa, dělal to Jánošík stejně jako Jesse James a dělají to i současní mafiáni.

Toto mi táhne myslí, zatímco předčítám o rozruchu na jarmarku a děcko se raduje a těší se, co asociálního Pipi zase v té příští kapitole provede.

Čtu a napadá mě, že to se světem musí nutně jít z kopce, když vzory a vzorové situace jsou takové, jaké jsou. V ukazováku mi to škube, abych ho vztyčil a varoval jím svět. Čtu ale dál a zpytuju i sám sebe, a třebaže s tím nesouhlasím, to, co čtu, mě baví a taky se těším, co asociálního Pipi zase v té příští kapitole provede.

Pak ovšem má ten svět k něčemu vypadat.

LN, 2.2.2015