Seděla jsem celý týden nad rejstříkem k moc pěkné knize Jonathana Boltona Světy disentu a libovala jsem si, jak dobře ten americký historik rozumí tomu, co se v Československu v sedmdesátých a osmdesátých letech dělo. Hledat čísla stránek k jednotlivým heslům je práce otravná a zdlouhavá, ale napadají mne při ní obvykle všelijaké příjemné myšlenky. Jako třeba jak pěkný vynález je abeceda: udělá v tom moři slov pořádek, není potřeba přemýšlet, co přijde napřed a co potom, všechno má svoje přesné místo. „Amnesty International“ patří vedle „androšů“, „Oldřich Černík“ vedle „Václava Černého“ – a mně abeceda přiřkla místo vedle Jiřiny Švorcové; pochybuji, že by z toho některá z nás měla radost. Řád je ale neúprosný.

Jak by bylo pěkné, kdybychom si uměli vymyslet nějaký šikovný řád i na uspořádání světa, nejen rejstříku!

Líbilo by se mi, kdybychom dokázali bez nenávisti a zášti koexistovat s lidmi, s nimiž vůbec nesouhlasíme... Tedy někteří to dokážou, sama mám řadu přátel, jejichž názory na politiku, literaturu, divadlo a ledacos jiného vůbec nesdílím, ale prožila jsem s nimi kus života nebo máme společné názory na něco jiného – nebo se hádáme a neměníme kvůli tomu své vztahy.

Vůbec by bylo pěkné, kdyby byl na dění světa nějaký recept, do kterého by člověk prostě nahlédl a bylo by mu všechno jasné. Vlastně už takové recepty byly vymyšleny, ba dokonce i uvedeny do praxe, ale pěkné to nebylo ani za mák: naopak to bylo nelidské a zrůdné. Mám na mysli nacismus a komunismus, režimy, pro které byla neznámá a nepoznatelná budoucnost předem narýsovaná: ovládnou svět a bude po jejich. Naštěstí se to nestalo.

Stejně to ale všechno píšu proto, abych nemusela přemýšlet o vraždě Borise Němcova, dalšího usmrceného odpůrce Putinova režimu. Nejradši bych zalezla někam, kam zvuky světa nedolehnou, a dělala věci co možná užitečné, něco, co s ničím vnějším nesouvisí a kde bych to měla předem všechno nalajnované. Jenže svět ke mně doléhá a nejsem tomu ráda.

Doléhají ke mně i absurdní kremelské teorie o tom, že Němcovova vražda staví Rusko do špatného světla, a tudíž na ní měl zájem jen nepřátelský Západ a ten ji taky provedl. Třeba nějakýma ochotnýma rukama. George Orwell by to líp nevymyslel.

Co mají teď Putinovi odpůrci dělat, když jim jde doslova o život? Vykašlat se na všechno, přikrčit se a předstírat souhlas? Nebo odjet z Ruska a nechat svou vlast propadat se do stále hlubšího marasmu nenávisti k jinak smýšlejícím? A co bych na jejich místě udělala já? Nechce se mi na to myslet, ale stejně mi to pořád vězí v hlavě. A tak se radši poohlížím po nějaké práci, na kterou se člověk musí úplně soustředit a zapomenout na svět. Jako třeba rejstřík.

LN, 6.3.2015