Redaktor časopisu Reflex pan Jan Potůček se s bezelstnou upřímností pustil na tenký led: bez servítků se zamyslel nad tím, kdo všechno je „bývalý“ člen KSČ a co by z tohoto faktu mělo, mohlo či nemělo jaksi nutně vyplývat: Mluvme o tom. Proti všemu očekávání (zejména asi samotného pana redaktora Potůčka) se žádný velebouřlivý ohlas na jeho článek nekonal. Zdá se totiž, že o tomto detailu naší minulosti si jaksi veřejně a upřímně hovořit ani tak moc nepřejeme.

Pan Potůček psal otevřeně, a právě proto si zaslouží být vyslyšen. Takže se pokusím, ač je mi „ich forma“ čím dál protivnější, na jeho text reagovat.

Představme si, že je řekněme úterý (nebo jakýkoli jiný všední den, račte si vybrat) dopoledne a já sedím u stolečku pro dva v příjemně starosvětské kavárně na Národní třídě v Praze, tedy v kavárně Louvre. Je tu už takřka úplně obsazeno. Když vtom přichází paní či pán (bývalá soudružka či bývalý soudruh z osob zmíněných panem redaktorem Potůčkem, i když seznam podivných celebrit bych zajisté mohl ještě značně rozšířit …), rozhlíží se a posléze se mne ptá, zda je u mého stolečku volno. Vychován ve starých časech ujišťuji onu dámu (soudružku) či pána (soudruha), že židlička je pochopitelně zcela k dispozici, a současně povolávám úslužného číšníka, že nutně chci, naléhavě, teď, ihned a okamžitě platit. Neboť nehodlám s onou osobou sedět u jednoho stolku ani o vteřinu déle, než bude nevyhnutelně nutné.

Milý pane redaktore Potůčku, možná se vám zdá mé vyjádření k vašemu textu až legrační. Ale bude mi už dvaasedmdesát, prát se neumím, tak jak jinak mám na ony osoby reagovat?

Když jsem tedy v Louvru honem zaplatil, šel se pro uchování duševního zdraví projít po nábřeží císaře Františka I., poté Masarykově, pak Vltavském, potom Reinharda Heydricha, pak znovu Masarykově, a od roku 1952 – z mocenského rozhodnutí Zdeňka Nejedlého – Smetanově. Furt po tom stejně krásném nábřeží. Hezký zážitek; dopřejte si ho v libovolném počasí. Projdete se kouskem našich dějin.

(Psáno pro Virtually)