Omlouvám se, že i dnes stejně jako minulý týden začnu zmínkou o filmu, ale nebudu povídat o filmech, nýbrž o povídání. Ten film je korejský, jmenuje se Parazit. Naprosto oprávněně ho ověnčili četnými cenami a dá se vidět na streamovacích webech s českými titulky. Je tam jedna kratičká epizodka, spíš jeden záběr nebo gag téhle černé komedie: postava tam napodobuje dikci severokorejské televizní hlasatelky. Moje korejština opravdu není silná, ale ten rozdíl skutečně bije do uší. Hned mi to sepnulo.

Oni totiž tady v rádiu - a teď už sbohem, filme – poměrně často pouštějí zvukové dokumenty z dob minulých, tedy včetně dob minulého režimu. Mladší generaci to může možná nudit anebo jí obsah těch sdělení přijde úsměvný. Mně při tom naskočí husí kůže. Říká se, že si člověk nejsilněji pamatuje vůně, tedy že má neobyčejně silné čichové vzpomínky. Pachy dávno minulé se ale opravdu těžko reprodukují, kdežto zvukový záznam je nelítostný.

A to prosím pěkně zdaleka nemusí být něco ohromujícího, jako oznámení o rozsudcích smrti v politických procesech. Kdyby vám pustili hned za sebou hlášení počasí a jedno bude natočené v roce 2021 a druhé dejme tomu 1980, okamžitě rozeznáte ten rozdíl. Charakteristická pro tu starší verzi je jakási uhlazená dokonalost. Máte pocit, že ten či ta, kdo to čte, se u toho tváří ctnostně. Jako bohoslužba má svoji dikci, tak i zprávařina má svoji. Tenkrát to bylo, jako kdyby hovořily stroje. Když slyším dnešní rádio, vím, že ke mně mluví lidé.

Podotýkám, že mluvím o čtení zpráv, tedy o zpravodajských relacích. Slyšíme ale i ještě starší záznamy, z protektorátu a první republiky. To byl zase úplně jiný druh projevu. Možná je to dáno technikou záznamu, ale mám z toho dojem, že mluvili vyšším hlasem s důrazem na měkké i, jako se mluví v Brně. Musel by na to nastoupit český protějšek profesora Higginse, aby to kvalifikovaně rozebral.

Ten dnešní projev – a zase se zmiňuju o zprávařině – je mnohem lidovější. To rozvolnění je patrné a netuším, kam až může pokračovat. Ostatně, dnes i univerzitní profesoři hovoří někdy lajdáčtěji než kdysi čeledíni. A co politici? To je kapitola sama pro sebe. Kdyby mluvili jako čeledíni, bylo by to leckdy ve prospěch věci, aspoň by si získali sympatie. Ale abych se vrátil k původnímu tématu, k tomu způsobu jazykového projevu v rozhlase. Jaký bude za dvacet, třicet let? A jak budou lidé za třicet let vnímat zvukové záznamy dnešních zpráv? Nevím. Moc bych si přál, aby jim nenaskakovala husí kůže.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus

Neff.cz