Jak jistě víte, uplyne letos čtyřicet čtyři let, co jsme my, "osmašedesátníci", přijuchali na Západ a zapadli do zdejších demokracií. Také určitě víte, že jsme to měli lážo plážo, jak tvrdí ti, co přišli před námi (osmačtyřicátníci), po nás (v letech osmdesátých) a hlavně ti, co nepřišli vůbec.

Holt jsme byli taková ta privilegovaná generace, co doma dostala pas, peníze i požehnání a už frčela do světa. Někteří do USA, do Kanady, Austrálie a značná část po různých státech v Evropě. Když říkám v Evropě, tak nemyslím tu východní. Tam jaksi nepospíchal nikdo, i když pak mnozí z naší "vlny" se upravili a přísahali, že nebudou špinit dobré jméno naší socialistické vlasti v zahraničí. Slib nejen splnili, ale také domů pak jezdili na dovolenou s krásným pocitem, že na jejich slib je na východě spoleh. Zde na Západě se nad takovými prkotinami, jako že někdo dostal azyl, aby hned po získání nového občanství jezdil na dovolenou právě tam, kde mu hrozila perzekuce, vůbec nepohorušujeme, natož abychom snad někoho za to ztrestali odebráním toho občanství. Lážo plážo, říkám a vím, o čem mluvím!

Zde v Austrálii na nás, emigranty se zlatejma ručičkama a ještě více ceněnými řečmi, čekali už na letišti! Hudba vyhrávala a přepychově vypolštářované autobusy už čekaly, aby nás rozvezly po hotelích. Určitě se pamatuju, jak nám nosili pečená kuřata (nebyli to holubi?) na stříbrných podnosech až do pokojů a trpělivě čekali, až se zotavíme z té namáhavé cesty. Teprve pak nám nabízeli zaměstnání, kde jsme si vybírali podle našich kvalifikací. Mně třeba nabízeli celou lékárnu! Fakt! Prej, jste chemista, pane Mok, dáme vám lékárnu, ať děláte v oboru. No, já fakt chemista byl, ale industriální (čili průmyslovej) a to jsem ještě měl štěstí, že než jsem se ve Spolaně vyučil lučebníkem, že ten připitomělý středověký název alchemistů změnili na chemika, jinak si mě s drogistou nespletl určitě nikdo. Lékárnu jsem raději nevzal, abych někoho neotrávil.

Ovšem takových příkladů je málo, většinou se našinci tolik neupejpali a své kvalifikace hodnotili značně vysoko. Mnohem výše než ti, co jim je doma vydali. Mnohý kreslič či obkreslovatel plánů se zde stal architektem, stavitelem nebo aspoň strukturálním inženýrem. Holt jsme to měli lehký, stačilo jen lhát a to uměli mnozí skoro geniálně.

"Na universitu, nechcete?" šeptal mi nadšeně úředník státního úřadu práce. Kdepak na universitu, až jsem se strachy zapotil, tam bych se musel učit! A znal jsem jednoho, výstražný to příklad(!), který to vzal, když mu slíbili slaboproud, a pak byl rád, když z něj na universitě udělali elektrikáře-údržbáře a devět let tam vyměňoval žárovky a zářivky.

Domů samozřejmě jezdil v Německu pronajatou mercedeskou, protože se nechal upravit a doma pak vykládal, jak to na té universitě chodí a jak je to všechno jednoduchý, jak se dobře chytil a že vyučuje slaboproud. Ten měl ovšem v hlavě. Myslím ten slaboproud....

Já, abych se vám přiznal, to začínám mít v hlavě pomíchané taky. Vždy, když přijedu do vlasti a sedím s někým v hospodě, zdá se mi, že nic nevím a ničemu nerozumím. Pozorně naslouchám tamním znalcům australských poměrů, jak že jsem se tu měl dobře a ty možnosti! Kdežto oni? Ach, bože, jak trpěli! Strašný to bylo, ale vůbec se nediví, že lidé budou komunisty volit dál protože ... přece jen, když to dneska porovnají, tak za komunistů bylo líp! Já jen přikyvuji, přece jen mě máma slušně vychovala, nehádám se, naopak souhlasím, jak jen jsem to měl v té Austrálii krásný a jednoduchý! A že jednou do mého obchodu zavítal sám budoucí předseda vlády, rukou mi potřásl a když jsme se představili, tak se mě zeptal: "A jakpak je, Staníku"? A já, byvše v ráji, nebo aspoň v ráji, jak si jej my Češi představujeme, jsem skromně odpověděl: "Stojí to za hovno, Johne!"

A on mi tam, hned a na místě slíbil, že když ho budu volit, tak zjedná nápravu a bude lépe. Oba jsme svůj slib splnili a John se skutečně stal ministerským předsedou s mou pomocí a nápravu zjednal. Lépe bylo, a tak jsem obchod za menší peníz prodal a stal se samoplatícím penzistou. To doma asi neznají, takovou kategorii, kdy jeden může jít do penze, kdy chce, ale musí si to platit sám. Od nikoho nedostane nic a když má náhodou víc, než státem placení penzisté, tak mu ten samoplat stát zdaní. Inu, žijeme tu v ráji!

Také když jsem se před posledními volbami opět setkal s Johnem, on na pódiu a já v davu, nemohl jsem si pomoci, abych na něj nezavolal, že už to zas stojí za hovno! Ani nezareagoval a nic mi neslíbil. Takže jsem ho nevolil a když šel od válu, všem jsem hrdě tvrdil, že to bylo kvůli mně. Tady ne, ale v Česku mi to určitě budou věřit!