Znám to dobře: vypukne září, skončí prázdniny a kdejaká instituce začne pořádat konference, semináře, diskuse a kdeco. Místo abych poklidně seděla u počítače a vymýšlela, čím bych vás, milí čtenáři, oblažila, budu pobíhat po Praze (v lepším případě) a pořád někam spěchat, abych stihla všechno, co jsem nerozvážně naslibovala. Proto jsem si moudře udělala dávno předem do kalendáře poznámku, že 15. září uteklo osmdesát let od přijetí obludných norimberských zákonů – zákona o říšském občanství a zákona na ochranu německé krve a německé cti. Musím o nich napsat, říkala jsem si, jenže...

Jenže předtím, než jsem zasedla, abych o nich napsala, nemoudře jsem otevřela jednu internetovou diskusi o uprchlících a vyvalila se na mne taková nenávistná žumpa, že jsem se zalekla. A najednou se mi vůbec nechtělo psát o ničem nenávistném.

Takže radši o konferenci o Ivanu Medkovi, která se konala v úterý v Národním památníku na Vítkově. Musí se k němu šplhat do kopce a budova je na můj vkus až moc monumentální, ale konference byla malá, komorní a nesmírně příjemná. Proseděla jsem tam skoro celý den a cítila jsem se báječně. Vyhlídka na Prahu, kterou jsme se kochali o přestávkách, byla velkolepá, ale to byl jen doplněk.

Opravdu jsem se potěšila: mluvilo se o člověku, kterého jsem měla moc ráda, a mluvili o něm lidé, kteří ho měli taky rádi. Probrali Ivana Medka z mnoha stran: byla řeč o jeho otci, o jeho životě a činnosti, o jeho povaze. O té hlavně – a tu zdůrazňoval i název výstavy, jejíž vernisáží medkovský den na Vítkově končil: „Ivan Medek. Nesmlouvavě přímý gentleman“. I výstava je komorní – ale přitom nesmírně výstižná. Udělejte si tam procházku, až budete na Žižkově, stojí to za to.

Hlavně se ale nad celým tím dnem vznášel duch Ivana Medka. Ve spojení s ním mě vždycky napadne slovo „noblesní“. Medkova stručnost, jasnost a přiléhavost vyjádření a vskutku nesmlouvavá přímost – kdo to zažil, nepochybně nikdy nezapomene. Znala jsem ještě jednoho tak noblesního člověka – Jiřího Loewyho. Taky na něj nezapomenu, co budu živa. Nemá tím ale být řečeno, že džentlmeni už vymřeli: kupodivu jsem v posledním roce potkala dokonce několik mladých lidí, kteří mají podobnou jemnost a nevtíravou zdvořilost, nikterak se nepodbízejí a dokážou svůj názor podat jasně a otevřeně, i když je zcela opačný než můj. Dodává mi to naději, že to se světem nejde tak úplně z kopce: když vidím ty hloupé, nenávistné a pochopitelně anonymní či poloanonymní diskusní výpady, vždycky poklesnu na mysli. Copak je každý, kdo si myslí něco jiného, nepřítel? No co, až mi zas nad tím bude ouvej, stačí, abych si vzpomněla na tu diskusi nad Prahou, na Ivana Medka, a hned mi bude líp.

LN, 18.9.2015