Usadila jsem se jako každý týden k psaní fejetonu, který měl být o jednom hanebném politickém jevu, ale pak jsem si řekla, že se napřed ještě mrknu do pošty, jestli mi někdo nepíše něco zajímavého – prostě se mi nechtělo do práce. Nevím, jestli všichni odkládají práci až do poslední chvíle, ale novináři určitě (výjimkám se omlouvám). Cudně to zastírají i sami před sebou tvrzením, že aby byli co nejaktuálnější, musejí počkat, jestli se na tom, o čem hodlají psát, ještě náhodou něco nezmění. Někdy se taková liknavost vyplatí a Nikolaj Stankovič tvrdíval, že jemu se liknavost vyplatila pokaždé. Mně jen občas, ale tentokrát ano.

V e-mailové poště byl totiž dopis s pozváním na večeři, nazvaný Radostě života. Moc mě potěšil a najednou mě trklo: proč já vlastně chci psát o něčem hanebném? Proč radši nenapíšu o radostech?

Tak tedy radosti: například bude advent a Vánoce jsou, jak snad uzná každý, svátky, na které se těšíme. Jsou ovšem i radosti obecnější, kterých se týká to pozvání na večeři. Nemyslím jen dobré jídlo (jehož přednosti vůbec nehodlám popírat). Mám na mysli setkávání s lidmi, které máme rádi. To je radost, o kterou nás těžko může někdo připravit a která je upřena pouze těm, kdo mají rádi jen a jen sami sebe. Chudáčci.

Velká radost je práce, ale to jsem zjistila až ve druhé polovině života. V té první jsem musela dělat práce, které mě vůbec netěšily. Nejhorší bylo, když jsem pár měsíců po maturitě nastoupila do podniku, který ze zdvořilosti nebudu jmenovat – doufám totiž, že se od té doby polepšil. Měla jsem tam jako nejnižší úřednice na starosti zakládání různých papírů do příslušných složek podnikového archivu a rychle jsem zjistila, že mi ta náplň vystačí tak asi na tři dny v měsíci. A byla jsem strašlivě naivní. Číst jsem si nesměla, telefonovat kamarádům jsem se před třemi dalšími o hodně staršími úřednicemi styděla, a tak jsem šla za nadřízeným, že nemám nic na práci. Podíval se na mne jako na pitomce a sdělil mi, že je to moje vina, když si neumím práci zorganizovat. A já si jako pitomec připadala – vůbec jsem nechápala, co tím myslí. Chodila jsem do toho podniku ještě několik měsíců a bylo to zoufalé. Můžete mi věřit, že předstírat práci je daleko obtížnější a nepříjemnější než ji dělat.

Jinou radostí života je uniknout různým nástrahám, a nemusejí to být jen nástrahy všelijakých nepřejících nepřátel. Mně je klade třeba sluníčko, které jinak miluji. V některých ročních obdobích mi kolem půl druhé odpoledne začne svítit přímo na obrazovku, jako by mě vybízelo, abych nechala práce a šla se někam projít. Vyřešila by to asi roleta, jenže máme tak hezké okno, že se mi nechce je kazit roletou ani žaluziemi. Lámu si tím hlavu už několik let, ale zatím jsem nic nevymyslela.

A jednou z největších radostí života jsou knížky, aspoň pro mne. I ty ovšem kladou nástrahy: když přijdu do knihkupectví, nejradši bych koupila tu, onu a ještě tamtu, jenže naše knihovna už i bez nich praská ve švech. Ještě že existují knihovny!

LN, 26.11.2010