Poprvé jsem se potkal s pojmem „národní pták“ při své první cestě do keňské rezervace Masai Mara. Savanou tam kráčel dlouhonohý pták, hlavu na štíhlém krku měl ozdobenou čímsi, co bylo podobné pankáčskému číru. „To je jeřáb královský, náš národní pták,“ řekl mi náš průvodce. 

No vida, národní pták, pomyslel jsem si. Jakého bychom my měli národního ptáka? Na Novém Zélandu s takovou otázkou problém nemají. Jiný pták než kivi tam nepřijde v úvahu, taky Australané se svým emu mají jasno. Jak by to bylo u nás? Ve velkém státním znaku máme orlici dokonce tuplovanou, ve dvojí provedení. Nezdálo by se mi ale, že by orlové a orlice byli přesně to, co by se řeklo při vyslovení názvu Česko. To spíš sokol, členové Sokola tvořili jádro československých legií za Velké války a podíleli se na protiněmeckém odboji za války a okupace následné. V úvahu by mi připadal i čáp, patří k české krajině a nosí nám děti. Takové myšlenky mi táhly hlavou v džípu při jízdě keňskou savanou při pohledu na jeřába královského.

Je tomu už mnoho let a vida, otázka národního ptáka nastolena, pátrání po symbolickém opeřenci si nová vláda dokonce vetkla do programu. Jak se dalo čekat, je kolem toho vřava, no, možná spíš štěbetání. Kdyby se mělo hlasovat o národní vlastnosti, zvedl bych ruku pro skepsi. Vůči národnímu ptáčkovi převládá spíš posměch než odpor. Takže ptákovina, však jsem si to dal do titulku. Co kdybychom se na to podívali vážněji?

Ne každý národ a stát má svého symbolického ptáka. Američané mají orla bělohlavého, známá to věc. Kupodivu Rusové ptáka nemají, medvěd jim stačí. Ten můj keňský průvodce si kecal do lebedy. Jeřába královského zabrala Nigérie a tahá se o něho s Ugandou, kdežto Keňa má hezoučkého ptáčka mandelíka fialovoprsého, ale ten by se těžko ukazoval turistům, protože by v křoví byl špatně vidět. Na čápa zapomeňme, vyfoukli nám ho Bělorusové. Němci mají orla skalního, no ovšem, toho známe über alles. Napadl mě tedy ledňáček. Máme ho spojeného s Václavem IV., tímto naším populárním, pohříchu historicky krajně neblahým králem, za jehož panování povstalo husitské hnutí, fanatismem a krutostí srovnatelné jen s moderním Islámským státem. Přesto ho máme rádi, i jako zakladatele Řádu točenice, rytířského řádu se symbolem roušky svaté Veroniky stočené do kruhu a v něm trůní, kdo jiný, právě ledňáček. Je to pták maličký, krásný, svým způsobem dravec, žádnej zrnozob. Nedělal by nám ostudu.

Podíval jsem se do seznamu národních ptáků a ejhle, u Czech republic je na Wikipedii ledňáček, ale v kolonce „uznaný“ je stručné „no“. Moc bych se přimlouval za „yes“. Je to možná ptákovina v době hrozící bídy, energetické katastrofy a pandemie. Ale i v takových dobách by měl být čas na úsměv a pohodu. Nezaplašme si národního ptáka jen proto, že jsme skeptičtí od nátury.

LN, 31.1.2022

****************************************
ULTIMUS
Nový román Ondřeje Neffa

Na odvrácené straně Měsíce stojí Ultimus, vězení pro nejhorší zločince obydlených světů. Sem přijíždějí Kuba Nedomý a Dědek Čuchák, starožitníci se sídlem v Arkádii, v roli robotických specialistů.
Měl to být nejlepší kšeft jejich života. Vyklubala se z toho bouda, kterou jim nastražil jejich dávný kamarád, policejní hlavoun Mantella. Spadli tam do spárů nejmocnější zločinecké organizace Lunárního společenství. Stojí proti všem - proti zločincům i dozorcům, proti robotům i proti zmutovaným paraorganismům i proti toxickému šrotu, který se vymknul kontrole.
Když pak se do toho vloží africká vražedkyně Kombopi, dá se čekat, že bude hodně dusno...

Nový román z cyklu Arkádie je napínavý i humorný, jak už dobrodružství obou nehrdinských hrdinů bývají. Příběh volně navazuje na předchozí svazky Měsíc mého života, Rock mého života a Hvězda mého života. Vydal Myster\ Press, k dostání všude včetně Alzy.