Předem podotýkám, že se psy a vrcholovými politiky mám styk pouze zprostředkovaný, se psy v parku a s politiky v televizi. Jako městské dítě jsem samozřejmě psa chtěl, ale nikdy se mi ho nedostalo. Má teta měla kříženečku teriéra s dobrmanem jménem Rita, se kterou jsme se neustále vzájemně ohledávali, přijímala ovšem ráda olomoucké syrečky a piškoty. Sousedé na chatě měli postupně dva trpasličí knírače, syrečky jsme jim nenabízeli, zato po piškotech byly obě jako divé. Doma chováme pouze psy plyšové, se kterými nejsou žádné starosti, není je třeba ani venčit, ani krmit.

Zatímco psy v parku potkávám denně a s jedním pudlem jsme dokonce kamarádi, vždy na nás nadšeně poskakuje, zřejmě čichem pozná, že je nám sympatický, živého vrcholového politika jsem nikdy nepotkal, protože se zřejmě pohybují v jiném časoprostoru. Často však prostřednictvím televizní obrazovky vstupují do našeho obývacího pokoje, někdy se přímo vnucují, občas jim vypínám zvuk a těším se, jak se marně snaží. S touto praxí jsem začal u generálního tajemníka a prezidenta Gustáva Husáka, měl přitom takovou komickou gestikulaci.

U prvního presidenta (s je tam schválně) , který následoval, jsem tuto potřebu neměl. Zdálo se mi, že k nám přichází zcela přirozeně a dívá se nám z očí do očí, velmi sympatické nám bylo, že Václav Havel často o sobě pochyboval stejně jako my, řadoví občané. Můj politický čich ho tak říkajíc beze zbytku přijal.

Zajisté není asi politický čich tak jedinečný jako psí, což bych doložil na příkladu piškotů. Pro mne vypadají všechny stejně, i stejně chutnají , ať jsou jakéhokoli původu, stejně jako četné jiné potraviny, bez zvětšovací lupy to stejně v nákupním středisku nepoznám. Naše dlouholetá přítelkyně na rozdíl od nás má kontakt se psem bezprostřední, denně ho venčí a také krmí. I tento terier miluje piškoty. Polské jsou levnější než z Opavie, ale mají jednu nevýhodu. Ten pes je nechce žrát.

Podobné je to se mnou a některými dalšími vrcholovými politiky.

Pokud jde o další prezidenty, u Václava Klause jsem měl vždy pocit, že mne opravdu, ale opravdu přehlíží jak družstevní lány, říkal jsem si ovšem s Františkem Palackým, byli jsme před ním, budeme i po něm, ale nevím, nevím... Jeho volbu jsem neměl možnost nijak ovlivnit, této možnosti se mi dostalo až při přímé volbě. Ač jsem mu svůj hlas nedal, vstupuje denně do našeho pokoje, ze své výše a lehkým úklonem hlavy na nás jakoby laskavě shlíží. A kolem něho taková divná individua ze zašlých socialistických časů.

Bohužel mi ovšem můj politický čich nenašel nikoho, koho bych si přál pro své děti a vnoučata, protože věk už mi nedovoluje ten příměr s Palackým. A na rozdíl od pejsků nelze ani chovat doma plyšové politiky, tak daleko čínský hračkářský průmysl nedošel.