O maturitě se mluví jako o „zkoušce dospělosti“, ale nejsem si jistý, zda jsem se po jejím absolvování stal tím Velkým dospělákem, kterého děti zdraví slovy: „Dobrý den“. Poté přichází v životě studenta mnoho kroků legitimujících jeho dospělost - přechod na vysokou, odstěhování se na kolej, stálá práce či úspěšné zvládnutí prvního opravdového zkouškového. Všechny tyto kroky mám již úspěšně za sebou, avšak nyní přede mnou leží další schůdek k onomu zářícímu trůnu dospělosti. Jde o další stěhování, tentokrát z koleje do mého prvního bytu. Použití slova „mého“ možná není úplně přesné. Jde samozřejmě jen o pronájem a ještě k tomu s dalšími čtyřmi študáky, přesto to považuji za určitý pohyb vpřed vstříc tomu již několikrát výše zmíněnému abstraktnímu slovu.

Jelikož jde o zcela prázdný byt, je ho třeba vybaviti nábytkem, což přináší možnost vytvořit si konečně domov podle svého.

Inu vydal jsem se na nákupy a logicky začal v ráji levného nábytku, Ikea a Sconto. Cestu k nim jsem si užil v železné žížale z dílny CCCP, kterou místní nazývají metrem B. Na konečné jsem prožil krátký záblesk 21. století v podobě proskleného nástupiště, které jsem ale záhy opustil a objevil se na okraji bytové zástavby vybudované ve stejném designérském stylu jako dopravní prostředek, který mne sem dovezl. Jediný rozdíl jsem spatřil v barvě – šeď ocelovou zde nahradila šeď panelová. Tento rozmanitý stavební sloh jsem bohužel neměl možnost prozkoumat blíže a tlačen časovou tísní jsem obrátil svou pozornost k druhé straně dálnice, kde se kdesi v dáli tyčil cíl mého výletu. Závěrečná část cesty po vlastních nohou (avšak s cizím oxidem uhličitým v plicích) mne donutila zamyslet se nad pořízením si vlastního auta a z toho plynoucí možnosti koncentrovaný CO2 nejen dýchat, ale i produkovat.

Když jsem konečně dorazil na místo určení, byl jsem poněkud zklamán zjištěním, že mé kvalitativní nároky nemohou být uspokojeny s prostředky z fondu pro rozvoj vybavení bytu, který jsem si pro tuto příležitost vytvořil (možná by stálo za zvážení zažádat o dotaci z nějaké rodičovské instituce). Stručně by se šest hodin strávených v této krásné části Prahy dalo popsat slovy: „Přišel jsem, viděl jsem, nekoupil jsem.“

Se sklopenou hlavou jsem se tedy vrátil na kolej a za pomoci internetu hledal možné alternativy. Vytipoval jsem si několik obchodů s nábytkem a následujícího dne se je, vyzbrojen mapou a solidním zjevem, vydal prozkoumat. Nutno podotknout, že šlo o velmi rizikovou výpravu z hlediska nemožnosti blíže určit typ krámu, do kterého vstupuji. Brzy jsem zjistil, že v Praze lze nalézt dva typy prodejen nábytku: A) Krám běžný, tedy téměř v mé finanční dostupnosti B) Krám ze světa divů, kde by měl problém zaplatit i úspěšný pasák či schopný politik. V prvním typu jsem i po oznámení svých představ o požadovaném produktu dostal téměř kladné odpovědi a většinou také několik dobrých rad, na čem je výhodné ušetřit. V druhé skupině obchůdků jsem spíše než oznamování svých cenových možnosti zvolil taktiku zadumaného výrazu během rozsáhlého výkladu prodávajících a rychle si osvojil umění taktních úniků pomocí mnoha variací vět o potřebě probrat věc s přítelkyní či spolubydlícím a příslibem brzkého návratu do jejich kvalitní prodejny.

Jelikož je skóre mezi typy obchodů A a B velmi podobné výsledku našeho zápasu s Portugalskem na právě probíhajícím Euru, rozhodl jsem se zítra ještě jednou vydat na konečnou trasy B a znovu zkusit původní variantu této zkoušky dospělosti....

14.6.2008