„Můžete mi, prosím, tohle nějak vysvětlit?!“ zeptala se mě přísně paní učitelka a podala mi list, vytržený ze školního sešitu, na kterém byla kostrbatým písmem prvňáka zaznamenána v různých obměnách asi třicetkrát věta:

Nesmím bjehat pochodbje.

Nesmím bjehtpochadbje.

Ne smým bjehot pochotbje.

Nasmím bjeha pachadbje.

 

Tázavě jsem na pedagožku pohlédla. Výkonu čerstvého školáka jsem se nedivila, protože do pololetí děti zvládly psaní většiny písmen abecedy, nikoliv však další zákeřná zákoutí mateřštiny jako jsou třeba slabiky bě, pě, vě, předložky či dokonce vyjmenovaná slova. Paní učitelka však neměla na mysli pokulhávající pravopis. Významně vztyčila prst a okousaný papír obrátila. Na čisté stránce se vyjímala téměř krasopisná a gramaticky zcela správně napsaná věta:

Nesmím prdět na záchodě.

 

„Kryštofe, co to má znamenat?“ ptala jsem se synka doma.

„Prostě jsem se naštval,“ rozplakal se malý provokatér. „Paní učitelka je zlá, škola je blbá, nechci tam chodit.“

„Podívej, paní učitelka je jen přísná, protože rošťačíte…“

Zlobila jsem se. Samozřejmě, že jako matka o genialitě svých dětí nepochybuji. Ale právě proto, že o ní nepochybuje žádná matka (a dlužno říci, že mnohé děti ostatních matek mi vždycky geniální nepřipadají), snažím se držet své mateřské pudy pod kontrolou aspoň tím, že svým synům odmalička vštěpuji, že paní učitelky ve škole se musejí poslouchat a je třeba si jich vážit.

„Dej mě jinam,“ bulil Kryštof. Pak se na mě zahleděl hlubokýma modrýma očima a vážně řekl, jako by byl o dvacet let starší: „Ty moc dobře víš, mami, jaký problémy měl v týdle škole i Matěj. To chceš, abych je měl taky?!“

Super třídní

„Mámo, Kryštof má pravdu,“ řekl starší Matěj, který do školy v našem nejbližším sousedství chodil v první a druhé třídě také. Měl báječnou třídní. Jezdila s dětmi na výlety, byla přísná, ale spravedlivá. I na rodičovských schůzkách s ní byla legrace.

„Víte, jakou váš Matěj používá interpunkci?“ řekla mi jednou velmi vážným hlasem. „Tečka, čárka, dvojčárka, vykřičník a úrazník!“ Pak se rozesmála na celé kolo a dala k dobrému všelijaká legrační přepsání dalších dětí typu: „Maminka pere prádlo v prdelně“ či „o víkendu jezdíme na chlupu“. A dokonce nás nechala nahlédnout do své unikátní sbírky kopií dětských psaníček a dojemných výšplechtů z domácích úkolů, které vám tu předkládám. (A pokud máte podobné, ráda jí sbírku rozšířím...)

Jak Ámos opustil brány školy

Pak ale nastoupil nový ředitel a Matějova báječná třídní po roce odešla. Že je něco špatně, napadlo mě poprvé, když celá třída dostala hned po prázdninách za trest opisovat školní řád, aby „byla ve třídě nastolena kázeň“. Krátce na to přišel Matěj, že o přestávce hrají skvělou hru: „Učitelé jsou teroristi… a my se před nimi schováváme. Nesmějí nás uvidět,“ líčil mi pravidla. Přísně jsem mu vysvětlovala, že přirovnávat učitele k teroristům se nehodí.

„Teroristka!“ řekl manžel, když se vrátil z první rodičovské schůzky a líčil, jak nová třídní místo pozdravu omráčila dospělé v lavicích vodopádem stížností. „Vaše děti jsou šmudlové, nepořádníci, nemají žádnou kázeň a nenosí pomůcky. Vyráběli jsme papírové kohoutky, většina dětí je do příští hodiny zašantročila! Upozorňuji! Kdo nepřinese kohoutka, dostane pětku!“ Na to se prý jedna maminka přihlásila, že už ztraceného kohoutka synovi znovu vyrobila: „A vy jste mi za něj dala čtyřku, paní učitelko!“

Na konci druhé třídy dostaly děti úkol: vymýšlejte vlastní jména a příjmení podle názvů různých zvířat a věcí. Matěj do sešitu napsal: „Kryštof Verlibí, Martina Zemně, Pepa Černádíra, Suzy Rex, Tereza Zamilovaná, Kačka Záchodková, Martina Cunami…“

„To si snad ze mě střílíte, ne?!“ napsala nám paní učitelka do žákovské knížky. A tak jsme doma konstatovali, že zásady učitele národů Komenského opustily brány této školy, a přihlásili jsme Matěje od třetí třídy do vzdálené jazykovky.

Hodná paní učitelka

Pár let byl doma „školní klid“, než nastoupil do první třídy Kryštof. Řekli jsme si: musí ty dva roky, než půjde za bráškou, také „nějak překlepat“. Jenže, ukázalo se, syn „nic překlepávat“ nechce. Šla jsem se tedy s paní učitelkou poradit. Co dělat, když dítě nechce chodit do školy?

„Jako matka jste zklamala,“ řekla mi nad Kryštofovou písemkou z prvouky. „Vaše dítě neumí roční období, neví, co ráno snídá, a na otázku, jak se jmenuje maminka od hříbátka, odpovídá: Cibule.“

Styděla jsem se. Doma jsem pak zjistila, že Kryštof, ačkoliv dokáže vyjmenovat všechny postavy z Pána prstenů, pamatuje si složitá jména elfů, hobitů, kouzelníků i skřetů, je pro něj slovní spojení koloběh roku stejně nesrozumitelný pojem jako třeba zdravotní pojištění, okurková sezóna či volební kampaň…

Pustila jsem se tedy do vysvětlování, jak v zimě příroda spí pod sněhem, na jaře se probouzí, rozkvétají kytky a rodí se mláďáta. Jak v létě je teplo, stromy plodí ovoce, zatímco na podzim padá listí, často prší a příroda už se chystá k odpočinku pod sněhem. „Tak. A teď mi to zopakuj: jaro, léto, podzim zima…“ vyzvala jsem dítě.

Chvíli bylo ticho. Kryštof o něčem přemýšlel a pak řekl: „Mami, myslíš, že Pámbu stvořil svět na jaře nebo v zimě?“

„Vím jenom, že bylo pondělí,“ zasmála jsem se a vyrazila se synkem do jiné školy. Ve třídě nás přivítala nová paní učitelka. Kryštof na ni upřeně pohlédl svými hlubokými modrými studánkami a řekl jen: „Seš hodná?“

Převzato z blogu autorky s jejím souhlasem.