Nedávno mi došla zásoba cédéček, která jsem si pro archivaci fotek pořídil před dvanácti lety. Nebyly to žádné speciální archivní nosiče, nýbrž dle mého soudu tehdy zcela běžný výrobek. Vydal jsem se do jednoho malého obchodu, kde jinak kupuji DVD, s úmyslem pořídit si novou zásobu několika krabic CD.

Značka nezanikla, jen ta "Lifetime warranty" na obalech CD už nebyla. Prodavač mne poučil, že ta "celoživotní záruka" se už neuvádí, a když jsem mu řekl, že na ta stará CD léta archivuji fotky, sprásknul ruce nad mou naivní důvěrou v jejich trvanlivost. Prý zda jsem už nějaká ta desetiletá a starší cédéčka s fotografiemi zkontroloval, zda na nich vůbec ještě něco zůstalo.

Musel jsem přiznat, že jsem se na ně dosud ještě nepodíval, zatím jsem vystačil s počítačem a externími disky, z nichž svůj fotografický archiv vždy přenáším do nového počítače. Vypalování fotek na CD už je možná taková zbytečnost, chci v tom ale pokračovat.

Prodavač se mne rozhodl přesvědčit, že kupovat dnes cédéčka pro něco tak směšného, jako je uložení fotek, je nemístným staromilstvím a mrháním peněz. On fotí také a zásadně na všechno používá online úložiště. Nabádal mne, ať to dělám také tak. Když jsem si přesto odnášel dvě krabice "své" značky (nyní jen bez "celoživotní záruky"), důtklivě mi kladl na srdce, abych se neprodleně podíval na svá stará CD, kolik z nich vydrželo.

Doma jsem vzal nejstarší ročník, abych se přesvědčil, co mi z toho všeho zbylo. A ukázalo se, že vše je v naprostém pořádku, veškeré soubory přístupné, všechno v takovém stavu, jako v době jejich vypálení.

Ukazuje se, že není dobré podléhat alarmismům všeho druhu. Ono se skutečně hodně mluví o prchavosti dat na CD a DVD, ale spíš se to prý týká dat vypálených velkou rychlostí a také DVD, kde je víc organických látek a ty podléhají vlhkosti a světlu. "Relata refero", jsem v tomto směru laik a říkám jen to, co mi sdělili jiní, věci znalí.

Data ve stolním počítači, notebooku, na externím disku a k tomu navrch ještě na CD, možná je to už příliš velká a zbytečná opatrnost. Jsou ale i takoví, kteří ničemu, co je pouze takhle uloženo a není to vidět, z principu nevěří, řídíce se důsledně úslovím "littera scripta manet" – zůstává jen to, co je psané. Ale ani taková opatrnost nemusí být absolutní zárukou.

Přesvědčil se o tom jeden literát, který si své texty zapisoval několik let do objemného sešitu a ten nosil stále s sebou až do doby, kdy jej – nemoha si vzpomenout jak a kde k tomu přesně došlo – ztratil cestou vlakem mezi dvěma krajskými městy. K nalezení nevedly ani výzvy na různých blozích a přislíbení odměny nálezci. Oni vlakoví uklízeči asi moc na webu nebývají a nešťastník se shledal jen s posměchem diskutujících, že si svůj rukopis, který si tak cení, alespoň nenafotil mobilem, když už si jej pravidelně neskenoval. Někteří se dokonce poťouchle ptali, zda to psal husím brkem.

Ale i přenosná úložiště dat mohou selhat. Asi před sedmi lety jsem si pořídil tři flash disky. Vypadaly moc pěkně, daly se nosit jako přívěsek, byly vodotěsné a v reklamě předváděli jejich odolnost tím, že je pověsili a stříleli do nich. Nestřílel jsem do nich, ani je nedával do vody, dnes ale funguje jen jeden. Za zlomek jeho tehdejší ceny se dnes pořídí fleška s osminásobnou kapacitou. Tak to už ale v této oblasti chodí.

Na všech místech lze najít lidi, kteří fotí a natáčejí videa svými mobilními telefony. Už to ani nikoho nijak zvlášť nepřekvapuje. Vzpomínám, jak jsem kdysi zkoušel fotografovat svým novým mobilem Siemens S65 a fotky z mobilu v roce 2005 uveřejnil na Neviditelném psu (jen bez uvedení značky, která již mobily nemá). Předstíral jsem na ulici, že v mobilu čtu nebo píšu SMS. Dnes se dá venku mobily fotit a filmovat dle libosti, nikoho to neupoutá, pokud mu zrovna nestrčíte mobil do obličeje.

Nutně tak musí vznikat obrovské množství fotek a videí. Kdoví, co z toho zbude po několika letech. Průměrná životnost internetové stránky je prý 100 dní. Možná i ty fotky a videa z mobilů nemají delší trvání. Obvykle se většina po krátké době smaže, aby se udělalo místo pro nové věci. V lepším případě to jde do počítače a konec počítače je také koncem veškeré uložené fotografické a filmové produkce.

Jestliže se ale něco jednou dostane na internet, má to někdy šanci přetrvat věky. Pro někoho pak může být docela nepříjemné, když kupříkladu zjistí, že nějakou legrácku, kterou ve víře, že ji brzy smaže, dal na web, mu stroj, který neúnavně prohledává internet, několikrát stačil uložit do jakéhosi internetového archivu. I tak to dnes chodí a opatrnosti není nikdy dost. Úsloví littera scripta manet už dávno platí i na webu.

A pokud jde to, jak a co z vlastní foto a video-produkce uložit, našel jsem odpověď v jedné staré fotografické příručce. Nastříhané filmy doporučoval autor dávat do obálek. Kinofilmy po šesti políčcích, svitkové filmy po třech. To ovšem zcela výjimečně. Jinak tím nejlepším "archivem" podle něj je odpadkový koš…