„Opravdu si myslím, že s ohledem na nesmírnost kosmu je vznik života vysoce pravděpodobný i jinde než na Zemi. A když života, tak i rozumu a kde je rozum, je nějaký organizovaný řád. Problém vidím v kontaktu. Kdyby byl možný, už by tu museli být,“ pravil Ondřej Neff v jednom ze svých fejetonů.

Téma je to odedávna lákavé. Zvědavost patří k nejzákladnějším lidským přirozenostem a mimozemšťané jistě zůstávají jejím atraktivním předmětem; vedle zábavy ve formě sci-fi se však objevují i vážně myšlené spekulace, podložené tu kruhy v obilí, tu domněle pozorovanými létajícími talíři, šifrovanými odkazy z dávné minulosti či jinými, podivně nevysvětlitelnými nálezy. Superinteligentní cizí pozorovatelé, mlčky tušení za lidskými zády, vzbuzují v některých mrazení, v jiných naději. Je tak tato subkultura také jakousi vírou, pro kterou najde člověk argumenty, chce-li je hledat.

Nemyslím si, že tu někdy nějací mimozemšťané byli, jsou nebo budou – úvaha, která mě k tomu vede, je prostá: nedozírné hlubiny prostoru, bez nějakého absolutního kosmického času, zcela izolují ojedinělé ostrůvky inteligentního života, tu a tam se v té spoustě jistě někdy vyskytnuvší. Stalo-li se to na Zemi, jistě život musí vykvést i jinde ve vesmíru. Tytéž fyzikální zákony pro tytéž shluky prvků platí všude a v mnohosti vytvoří občas čas náhodu natolik nebývalou, kdy hmota si sama sebe uvědomí. Patří pak k ní snad i „tam“ to, co tady na Zemi – zvědavost pozorovatele, který myslí…

Tisíce let mohla by se ještě lidská civilizace vyvíjet, nebude-li zahubena, lhostejno zda zvenčí či sama sebou. Snad jednou skutečně kolonizujeme některá tělesa v naší sluneční soustavě, chci říct, postavíme si tam stanice, podobně jako v Antarktidě – víc příroda člověku nedovolí a sny o kultivaci cizích světů k obrazu našemu přenechejme fantastům a jejich pseudovědeckým bulvárům. Budou snad někteří potomci trávit své dovolené v kosmických plavidlech, aby tyto nehostinné končiny krátce navštívili, jestli jim to bude stát za to. A lidmi vyslané stroje dosáhnou snad jednou o mnoho generací později i jinam, k nejbližšímu kosmickému sousedu Slunce, Alfě Centauri, vzdálené více než čtyři světelné roky, aby jim odtamtud poslaly informace – ale jinak už nic...

Jen v dosud námi pozorovaném vesmíru je 120 miliard galaxií, ta naše, Mléčná dráha, má takových hvězd jako Slunce nebo Alfa Centauri 300 miliard. Každá hvězda mívá několik planet – kolik jich kdy asi neslo život? V těch miliardách miliard světů jistě mnoho, lokálně jistě málo, navíc nejspíš pokaždé jindy. Vedle nepřekonatelných propastí prostoru dělí totiž tyto světy i neméně nedozírné hlubiny času. I dnes nové světy stále vznikají a zanikají a čím jsou od sebe vzdálenější, tím víc jsou si navzájem jen dávnou minulostí. Sebevyspělejší civilizace, byť i vybavená sebedokonalejší technikou, sotva kdy bude schopna zlomit fyzikální zákony, které velí, že víc jak 300 tisíc kilometrů se do jedné sekundy nevejde a rychlost, hmota a energie jsou spojité nádoby.

Proto se žádná kosmická loď nikdy nedostane tam, kam světlo letí léta, desetiletí, staletí. Trochu jiné je to s elektromagnetickým vlněním - již dlouho šíří se se Země do kosmu televizní vysílání, a zhruba po stejnou dobu číhají také tykadla lidské techniky na jakékoli podobné signály odjinud – marně. Ani moderní kosmologické poznatky nenasvědčují tomu, že by rovnice co hvězda, to alespoň jedna životodárná planeta, měla platit. Kosmos je většinou pustý a je to čím dál zřejmější.

Problém vidím v kontaktu. Kdyby byl možný, už by tu museli být,“ pravil Ondřej Neff. O tom jsou ale koneckonců přesvědčeni nejen fanoušci kruhů v obilí – „Takže asi tu jsou, jenže technologicky úplně někde jinde a se zájmem sledují naše pinožení, asi jako my sledujeme prvoky,“ mínil o věci v diskusi čtenář P. Čulík. Připusťme tedy, že z dálky, zprostředkovaně, časově značně posunutě bylo-je-bude to snad někdy někde možné – sami tu však nejsou. Ani být nemohou, neboť žádný smrtelný organismus v hmotné kosmické lodi fatální oceány prostoročasů nepřekročí. Naštěstí asi pro nás, protože vedle zákonů fyzikálních nejspíš všude platí i ten evoluční, totiž zákon džungle. Zároveň ale tento zákon také praví, že žádný biologický druh nežije věčně, takže pokud v těch miliardách let někde v sousedství (rozuměj, někde v našem koutě našeho ramena naší galaxie) dosud kdy nějaká civilizace byla, není už po ní nejspíš ani památky.

Život se ve vesmíru zdá být příliš velkou vzácností, než aby se mohl potkat sám se sebou. Na ufony raději zapomeňme; podobně jako Kantovi, i nám však zbývá víc: hvězdné nebe nad hlavou…