Posloucháte moje povídání a už víte, jak všechno dopadlo, jestli je nouzový stav nebo není a jestli je všude anebo jenom někde, zkrátka, už máte jasno, a nesmějte se mi, jestli jasno nemáte. Nejsem ten pianista, na kterého dlužno střílet, pokud už je nutno střílet na pianisty, což si nemyslím.

V hlavě mi leží pojem jaksi obecnější povahy. Je to přísnost. Napsal mi čtenář Neviditelného psa, podpis doplňuje charakteristikou praktický sociolog, to se mi moc líbí – ten pojem praktický sociolog. Ze svého praktického hlediska pátrá po příčinách stavu, do kterého jsme se dostali. Že po tolika týdnech nouzového stavu a omezeních a restrikcích a za cenu hroucení celých hospodářských odvětví jsme dospěli do stavu, kdy se kolem Česka zavírá železná opona a jsme označováni za semeniště viru. Pan praktický sociolog na základě praktického pozorování dochází k závěru: apelovat, prosit, doporučovat něco nepopulárního nezodpovědným lidem, je naprosto zbytečné. Je to pořád dokola, stejně se nic moc nezmění, když nebude kontrola, ztvárnil svoji praktickou sociologickou rešerši do veršíků.

Dovozuje svoji tezi ve svém přípisu na mnohých příkladech.

Naprosto neberu jeho slova na lehkou váhu. Vcelku odpovídají tomu, co slýchám od lidí, kteří se vracejí z blízké či vzdálenější ciziny. Není pravda, že se necestuje. Ono se cestuje a cestovat se dá, pokud jste ochotni podstoupit testy a zvýšenou administrativu. A samozřejmě riziko, že se změní předpisy ze dne na den a vy skejsnete někde v karanténě v hotelu a budou vás živit miskou podstrčenou škvírou mezi dveřmi. Ta svědectví ale mají stejný tón: všude se restrikce dodržují víc než u nás. Bez roušky venku? Neexistuje. Švejkování typu – vlek je zavřený, vytáhne nás rolba – neexistuje. Nemáte respiráč nebo aspoň roušku? Už je tu policajt. Prostě, přísnost.

Háček je, že si u nás nemůžeme na nedostatek přísnosti stěžovat. V sobotu jsem byl fotit akci Milionu chvilek pro demokracii – fotograficky si mapuju dvacátá léta. Byla to demonstrační jízda auty Prahou, auta byla vyzdobená artefakty a hesly, troubila. Bylo jich tak sto. Všechna troubila. No a policajti z průvodu vytáhli řidičku, starou paní, a spérovali ji, že troubí. Dali jí pořádné kapky. Troubit se nesmí. A pak že tu není vůle k důslednému dohledu na dodržování předepsaných úkonů, pane praktický sociologu.

Teď musím – doba si to žádá – doplnit disclaimer: poslední věty jsou míněny ironicky.