Je to, jako bych měl vyprávět pohádku, ale je to pravda pravdoucí ze života.

Žili byli vnuk a babička. Bydlí v domku se zahrádkou, ne moc velkou, ale nějaký ten čtvereční metr to bude. Ten, kdo zahradu zakládal, myslel na to, aby lahodila oku a nedala moc práce. Po obvodu nějaké ty keře, pokud možno jehličnaté, kdo by se hrabal s listím. Zbytek je trávník. Jednou za týden stačí trávu posekat a zahrada je zase uklizená, úhledná a pro oko lahodná.

Stalo se souběhem událostí, že péče o zahradu padla na vnuka. A jsme u jádra věci.

Vnuka postihl enviromentální žal. Bojí se, co všechno přijde za těch pět let, až dotikají planetární hodiny a nastane hynutí všeho živého, jak se o tom všude píše a mluví. Sekání trávy se mu zásadně příčí, protože tráva je součást ekosystému a poskytuje útočiště hmyzu a bez hmyzu se planetární Armagedon blíží o to rychleji.

Babička se hmyzu bojí. Nejenže si netroufne vstoupit do trávy, bojí se otevřít okna, aby hmyzové nenalezli dovnitř a nenapadli ji v kuchyni. Vnukův enviromentální žal nerespektuje a označuje ho za lemplovství a lenost, dominantní to vlastnosti dnešní mladé generace. S nasazením veškeré odvahy probíhá po dlážděném chodníčku obklíčeném travinami na ulici, kde je konečně asfalt, a tudíž beetle-free zone. Pak se vrací, opět se srdcem rozbušeným, po chodníčku, kde zleva i zprava číhají tykadla chráněná vnukovým enviromentálním žalem.

Mýlil by se ten, kdo by mě podezíral ze zlehčování celé té věci. S pocity velmi smíšenými jsem onehdy pozoroval žací stroj. Sekal louku, tráva pak ležela pár dní na sluníčku, načež přijel jiný stroj a nadělal z ní balíky a ty někdo pomocí jiných strojů odvezl. Kolik tykadel při tom asi zahynulo? Nikdo nespočítá.

Zpytoval jsem pak sám sebe, zdali na mě ten enviromentální žal taky nejde. Asi jo, není divu, těžko uniknout tomu ataku ze všech stran. A chválabohu za něj.

Beru to asi takto – po celý život slýchám, že je třeba držet vodu v krajině. Opravdu to není nápad těchto dní, kdy se dokonce uvažuje o začlenění vody do ústavy. Dávno v době, kdy se slavně rozorávaly meze, mluvilo se o mokřadech a remízkách. A lesní monokultury? Co má paměť sahá, píše se a hovoří proti vysazování smrkových plantáží. Načež jdu a vidím, tady vykáceli pruh lesa a už je tu zase jeden smrček vedle druhého. Z toho pohledu mám nový záchvat enviromentálního žalu.

Žal se nám tedy zasít povedlo. Teď ale půjde o ty konkrétní kroky. Louky se kosit musí, dobytek přece musí něco žrát. Místo smrčků by bylo dobré nasázet něco jiného. Ale to by musel někdo nějak způsobit a věru že netuším, jak to udělat. Prý by se měla sloučit ministerstva zemědělství a životního prostředí. Které by šéfovalo a které poslouchalo?

Když na tohle pomyslím, je mi jasné, že z toho enviromentálního žalu hned tak nevybřednem.

LN, 24.6.2019