FEJETON: Příběh automobilu
V těchto dnech si připomínáme pětasedmdesáté výročí automobilu Tatra 87, ano, toho automobilu, se kterým Hanzelka se Zikmundem podnikli své cesty po Africe a Latinské Americe. Naposledy jsem viděl toto auto v Mnichově. Mají ho tam v muzeu, v expozici věnované designu. Tatra je tu vyvěšená v prostoru, je to ústřední exponát. Jak by ne, je tu prezentována jako mimořádný úspěch německého průmyslu.
Ano, habent sua fata libelli, ovšem nejen vážky či knížky, ale i automobily a jejich konstruktéři mají své osudy.
Tatru osmičku vytvořil geniální konstruktér Hans Ledwinka. To byl nejvýraznější tvůrčí duch kopřivnické tatrovky a jeho konceptu se Kopřivnice drží dodnes. V muzeu v Kopřivnici mají záznamy ze soudního procesu s Hansem Ledwinkou. Tomu kladli za vinu, že se pokusil zachránit část svého majetku zabaveného v roce 1945 a samozřejmě i to, že se jako konstruktér účastnil na zbrojní výrobě. Psal se rok 1945 a na nacistických popravištích ještě pořádně nevyschly louže krve. Takže Hans Ledwinka šel do kriminálu a pustili ho z něho až v roce 1951. To je šest let, hodně dlouhá doba pro konstruktéra nejslavnějšího českého auta, jak to nahlížíme my, nebo německého auta, jak to vyplývá z expozice v Mnichově.
K tatrovce osmičce jsem měl vztah od dětství. Hanzelka se Zikmundem, to byly dvě živoucí legendy pro moji generaci. Hranice byly uzavřené, nesměl se vystrčit nos a na oba cestovatele jsme tedy vzhlíželi jako na polobohy. Jejich auto jsem jednou viděl na ulici, jaksepatří cestovatelsky zaprášené. Srdce jsem měl až v hrdle. I proto mě později tak trápilo, že jsme s Hansem Ledwinkou po válce tak zatočili.
Jenže osudy aut a osudy jejich konstruktérů jsou rozmanité i jinde. Náš rodák byl i Ferdinand Porsche, ano, ten Porsche, který vytvořil Volkswagena Brouka. I on se musel po válce zpovídat, dokonce za členství v nacistické straně a nejen to, za členství v SS. Odseděl si dvaadvacet měsíců a kdoví, zdali by dnes mělo jméno Porsche takový lesk, nebýt jeho syna Ferryho, který provedl firemní a rodinnou lodičku turbulentními poválečnými lety. Buď jak buď, i Porscheho tedy zavřeli, na poválečnou pomstu nemáme patent.
Tatra osmička! Dokonce jsem v jedné seděl, pravda, jen jaksi nasucho, ve stojícím, nikoli jedoucím voze. Navíc to byl vůz rozhodně ne ledajaký. Šlo o kabriolet, o speciál se stahovací střechou, dar československého lidu Velkému Stalinovi. Není doložitelné, zdali můj zadek spočinul na stejný tapecírunk, kde usedl zadek tohoto génia lidstva. Spíš je pravděpodobné, že nikoli. Stalin snad ve svém daru nikdy neseděl a auto se složitou cestou vrátilo do místa svého vzniku a dnes je v tatrováckém muzeu v Kopřivnici. Můj dojem z toho posezu? Jak strašně stísněný prostor zde byl! A moje úcta k Hanzelkovi a Zikmundovi dosáhla vrcholu: jak to, že nedostali ponorkovou nemoc? Jak to, že se někde na Zambezi nepropíchli navzájem masajskými oštěpy? Dobře, že se to nestalo, i když i to by byla pamětihodná kapitola v příběhu jednoho automobilu.
LN, 20.8.2012