29.3.2024 | Svátek má Taťána


FEJETON: Přemnožený firemní druh

18.10.2010

aneb Přizdislav Šedomyš obecný

„Tak co tu na něj máme, na moralistu? Nic?! To snad ne… nic! Na každého je něco. Něco na něj musí být. A hodně rychle!“ zamyslel se dlouholetý úředník polostátní firmy Přizdislav Šedomyš. Už od počátku podvědomě cítil, že nový kolega Radovan Dítě je nebezpečně pracovitý.

I když… kolik už tu bylo takových nadšených do práce, zapálených, horujících za dobro věci… Cha! Rychle je vyléčil. Hodil pár klacků pod nohy, pronesl pár poznámek ve správný čas na správném místě. A bylo po nadšení.

Dnes už všichni ti bývalí horlivci mají jediný cíl: jistit se ze všech stran a hlavně se někomu neznelíbit, aby nepřišli… o co vlastně? O práci, jasně. Ale hlavně o prebendy: o služební mobil, o služební auto, o služební kreditní kartu, o příspěvek na penzi, o dotaci na obědy, o trička s logem, o výjezdní školení v luxusních letoviscích… To je to, o co tu jde.

Jenže tenhle Dítě je fakt jiný. Jako by ho benefity vůbec nezajímaly.

Třeba ve firemní kantýně se už nechal několikrát slyšet, že jeho děti platí ve školní jídelně za jídlo dvakrát tolik… a že by se s tím mělo něco udělat! Sám jsem na vlastní oči viděl, že pracovní obědy zatáhl ze svého. A také vůbec neúčtuje parkovné. Při tom vyplňovat cesťáky za parkovné je úžasná oddechová činnost. Lepíte lístečky, schraňujete korunku ke korunce, vlastně si tak trochu hrajete (podobné pocity mívám u luštění křížovek), ale nikdo vám nemůže nic říct, protože na každý lístek musí být podle firemního protokolu zvláštní cesťák, na každou parkovačenku zvláštní formulář. A navíc: Dalším efektem vyplňování formulářů za parkovné je, že vypadáte strašně vytíženě. Šéf totiž všechny cesťáky podepisuje bez čtení , nemá moc času. Nerozlišuje tedy, co je co, ale když se mu jméno Přizdislav Šedomyš neustále míhá před očima, nabývá zákonitě zdání, jak moc cestuji a jsem nesmírně pracovně zaneprázdněn…

A to já jsem. Přes den totiž jednám – a parkuji - na různých místech po Praze. Po pracovní době ještě něco dodělávám, ale hlavně obšťastňuji šéfovu sekretářku Marušku. Společně tak vyrábíme přesčasy. A kdo má ve firmě přesčasy, ten je hodnocený jako loajální.

A teď si představte toho Dítě. Ve čtyři to sbalí a jde domů.

Neustále se usmívá jak jeliman. Všechny úkoly plní v pracovní době. Nemá žádné přesčasy a tuhle si dovolil říct bez uzardění šéfovi, že na víkendový firemní teambuilding nejede, protože je už dávno přihlášený na cyklistický maratón. A že je s týmem dost v práci, tudíž nemá potřebu s kolegy trávit i své volno. Šéf sice nejdřív koukal jak z jara, ale pak mu na to kývnul. A po neděli nám dal dokonce Radovana Dítě všem za příklad. Ten vykuk totiž přišel do kanceláře celý zboulovaný s modřinou pod okem, vykřikoval, jak si báječně odpočinul a ještě týž den odevzdal s týdenním předstihem nový projekt.

Ale to neměl dělat. Dal mi tím čas. Takže starý matador Přizdislav Šedomyš si iniciativně nechá přes sekretářku Marušku práci předložit k připomínkování. Hošíček se bude divit, jak mu nápady pocuchám. Mám na to metodu: „Víte kolego, skvělá práce. Jen je na ní trochu vidět, že jste ve firmě nový, že ještě nemáte zkušenosti, protože na tenhle problém je tu osvědčený přístup a není třeba znovu vymýšlet kolo, že?“ Šéf detaily nezkoumá, takže mi dá za pravdu. Ostatně své stanovisko mu pošlu napřed a v kopii ještě o úroveň výš. Všichni vědí, že šéf odboru nad námi má před důchodem a o žádné novoty nestojí.

A k celému elaborátu připíšu ještě dobře míněné PS., že bych rád pomohl našemu mladému kolegovi tam, kde zcela nepostupuje podle zaběhnutých pravidel. Třeba při účtování služebních jízd a čerpání peněz během pracovních obědů z reprefondu. Není to snad pravda? Je! A až se mě starý zeptá, co tím konkrétně myslím, budu jen tajemně krčit rameny… Semínko nedůvěry tím bude zaseto. Na každého něco je. A když není, tak si to vyrobíme!!! Když celou věc vhodně podpořím u Marušky, brzy se všichni dozvědí, že Radovan Dítě by měl raději z firmy odejít.

Převzato z blogu autorky s jejím souhlasem.