Přejmenování náměstí Pod kaštany na náměstí Borise Němcova, jakož i pojmenování sousední promenády Anny Politkovské v pražských Dejvicích vzbudilo určité kontroverze a spory. Tu nejmírnější a nejsrozumitelnější námitku, že je škoda tak hezkého původního jména, víceméně vyvrátil sám její hlasatel v jedné diskusi: navrhl, že by se náměstí zase mohlo jmenovat Pod kaštany, až na něm ruská ambasáda nebude. Taky si myslím, že kaštany existovaly dřív než Boris Němcov i než ruský stát, ovšem ohledně budoucnosti neradno vynášet autoritativní soudy, my lidé totiž dokážeme ledacos. Nicméně doufám, že kaštany naše řádění přežijí…

Přejmenování náměstí a nové pojmenování promenády rozhodně vítám. Vůbec je nepokládám za nějakou škodolibost vůči ruskému velvyslanectví, které si bude muset změnit adresu, ale za naprosto vhodné a správné upozornění na nepravost a za veřejný projev solidarity s oběťmi z řad ruské opozice. Její přední představitel Boris Němcov byl 27. února 2015, právě před pěti lety, zavražděn na dohled od Kremlu, novinářka Anna Politkovská zase 7. října 2006, v den narozenin Vladimira Putina. Obě vraždy tedy nesou určitou symboliku. Jak známo, ani v jednom případě se nenašel ten, kdo vraždy objednal a zaplatil. Vrahy Anny Politkovské dokonce soud napoprvé zprostil viny, a i když posléze byli odsouzeni, osnovatel vraždy unikl.

V obou případech je patrná „čečenská stopa“, odsouzenými přímými pachateli byli Čečenci a stopy dosti zřetelně vedou k čečenskému vůdci Ramzanu Kadyrovovi, který je pevným stoupencem Vladimira Putina. Nechci se tady pouštět do úvah, zda si ruský stát a jeho vůdce Putin nedrží Čečensko jako případného vykonavatele nepřípustných vražd, protože to zachází do teorií spiknutí, jen bych ráda podotkla, že kdyby nebylo čečenských válek, možná by tamní obyvatelstvo (přesněji řečeno jeho část) mělo menší sklon k islamizaci a násilí.

Boris Němcov ani Anna Politkovská však nebyli hlasateli nějaké protičečenské politiky, byli prostě předními osobnostmi ruské opozice. A nevím, co by mělo být špatného na tom, dá-li město Praha – když už ne stát, jehož jsem občankou – jasně a veřejně najevo, že odmítá násilí proti opozici a solidarizuje se s jeho oběťmi.

V disentu jsme byli pevně přesvědčeni, že občané mají plné právo zastávat jiný názor než momentální vládní garnitura a nejslavnějším mluvčím tohoto demokratického přesvědčení byl Václav Havel, mimochodem ten nejlepší vývozní artikl, jaký Česká republika má. Skutečně mě těší, hlásí-li se někdo činně k Havlovu odkazu. Není vůbec nutné, aby všichni uznávali každý Havlův krok, ale to nejzákladnější, to, proč ho demokratický svět ctí jako žádného jiného Čecha, bychom uchovávat měli. A upřímně mi lezou na nervy všelijaké pitomé zlovolné a posměšné poznámky na jeho adresu, pocházející většinou od lidí, kteří prvnímu českému prezidentovi nesahají ani po kolena.

LN, 28.2.2020