Ano, byl jsem nečekaně přepaden a zbit. Jednoznačně s genderovou motivací. Dokonce na veřejnosti, do naší zahrady je vidět ze všech stran.

Ano, obě pachatelky dávno znám, v podstatě od kolíbky. Mohu je jmenovat – ta mladší je Rozárka, ta starší Ronja. Jistě, už to druhé jméno mne dávno mohlo varovat. Ale zdání klame. Z předpokládané loupežnice totiž vyrůstá jemná mladá žena, hloubající třebas nad čolky v naší louži. Naopak stále ještě předškolní Rozárka čím dál více vyzařuje rozhodnost i akčnost…

Inu, jejich děda patřil koneckonců v mladším věku k Drakům. Tedy těm hradeckým.

Stalo se za bílého dne, minulou neděli někdy před obědem. Nikdo mne nebránil, naopak – matka obou násilnic i moje žena s úsměvem přihlížely a vychutnávaly si průvodní zpěv mladých hlásků.

A mně bylo stydno – neboť nebyl jsem připraven, neměl po ruce ani vajíčka ani pamlsky. A ještě teď je dlužím.

Z pohledu příslušné mítuové filosofie – jasná zpráva.

Nutně vyvolávající reminiscence na jiný příběh z téhož období minulého roku.

Nepředpokládám, že si případný čtenář vzpomene na můj článek #MeToo – a šest holek na seně ze sedmého dubna roku minulého.

Komentoval jsem v něm text čerstvě uveřejněný v LN. Mladá česká žena v něm líčila trapný střet evropanství s tuzemskými atavismy..

Od titulku „Bít či nebít“ s podtitulkem „Zvyk vyplácet dívky na Velikonoce, který znají jen Češi…“ pokračovala takto:

Když jsem minulý týden provázela po Praze švýcarské přátele, všimli si na velikonočním trhu pomlázek složených v proutěném koši.S pobavením je ukázali své jedenadvacetileté dceři Joelle, studentce medicíny. „Podívej, to je ten bič na ženy, co jsme ti o něm povídali.“ Mí přátelé v Česku kdysi žili, jejich dcera se tu narodila a pomlázka jim zůstala v paměti jako jedna z bizarností, jimiž se vyznačovalo Česko 90. let. Použili pro ni slovo Peitsche, bič, protože podobná tradice u nich neexistuje…

Svůj pohled dále podpořila celou řadou pramenů, od evidentně maskulinního velikonočního kázáni Jana Husa po rozhovory s různými etnografy či texty jejich monografií. Nevynechala ani sexuology a konfrontovala rigidní tradici – z jejího pohledu „beztak dávno vytrženou z kontextu“ - s názory současných genderových specialistů či feministů obého pohlaví.

Čtu si ty její věty znovu po roce a jsem také znovu fascinován: „…Aniž bychom chtěli pomlázku přirovnávat ke znásilnění, do kategorie fyzického násilí se v řadě případů vejde celkem dobře. A ostřeji než kde jinde se na ní dá ukázat, jak tenká je linie mezi vítaným a nevítaným tělesným kontaktem…“

„Proč se dívky a chlapci nevyšlehávají navzájem a hlavně proč si to dívky a ženy vlastně nechávají líbit…???“

Tady jsem zbystřil. Inu, byl jsem nepatřičně genderově vychován nejen za totáče, ale navíc v zřejmě kulturně zaostalých severovýchodních Čechách. Kdež běžným jevem byla a dokonce dosud je

i koleda „holčičí“. Praktikovaná v neděli buď jeden nebo dva týdny před Velikonocemi…

Jakže to v Orlickém týdeníku z 9. dubna 2019 nadšeně píše čtenářka Míla Rohlenová ? „Dívčí koleda je stále živá, drží ji třeba v Houdkovicích.“ A podtitulek? „Rychnovsko se pyšní nezvyklou tradicí dívčí koledy.“

Tedy – netuším , proč nezvyklou … když já už dostával takto nařezáno před více než půlstoletím. A mnozí přede mnou – i po mně.

„Děvčata i dospělé ženy již brzy ráno vyrazí s binovačkami na koledu. Chodí do rodin, kde jsou chlapci a muži… Účast i letos byla veliká. Jsem moc ráda, že se tato tradice stále udržuje a doufám, že bude živá i nadále…“

Takové tmářství, mediálně propagované těsně před eurovolbami? Jak úlevné!

Beru je jako velmi potřebnou protiváhu k trendy hnutím typu „Laktační liga vrací úder“. Nadále se domnívám, že třebas klientky dobrušské spořitelny nebudou ostentativně kojit ve frontě na přepážku – mimo jiné i proto, že je místní občanstvo prostě pustí napřed. Nadále doufám, že fanatičtí genderoví odborníci nebudou zkoumat, kdože to vlastně, zahalen v závoji, s růží v ústech, zdobí průvod moravské Jízdy králů… A určitě se rád nechám „vyprášit“ holčíčí pomlázkou, pokud se mi té pocty ještě dostane.