V kamnech pomalu vyhasíná, čekám, co nám zase poví v „Událostech komentářích“ o té hektické kauze nadrobené. Pozdní zvonění telefonu vyleká mě i mou věrnou fenku, která na rozdíl od chrupajícího kocoura jde pod duchnu až po mém natažení teplých ponožek.

Vzdálený hlas v telefonu s malou ozvěnou - má milovaná vnučka z letiště na londýském Lutonu po třech čekacích dnech plných napětí i zklamání oznamuje, že snad s dalším tříhodinovým zpožděním přece jen do Katovic přiletí. Oh jejda! Docela perná noc, na kterou možná malý prášek stačit nebude. Do onoho sto třicet kilometrů vzdáleného polského města musí má dcera. A sama. Přiletí totiž domů celkem čtyři.

Volám fenku na dvůr, na kontrolu té bílé, v drobných vločkách padající tmy. Samozřejmě se rozštěká, abych měla výčitku kvůli pozdní hodině vůči sousedům. Přemítám, jak těžká to bude cesta, zamýšlím se, co by s tím měla za potíž má zestárlá odvaha. Onen děs, který sevře řidiče, když nemá rozhled ani na pár metrů. V cizí zemi a ve tmě. Hřeje mě ale představa onoho srdce horoucího, mateřského, které tak dalece nepřemýšlí. Tak se až tak ty děti přece jen neodkulily.

Přiložím do hasnoucích kamen, půločkem sleduji komentáře vševědoucích analytiků, které nic moc nevyřeší. Myslím na tisíce lidí, kteří pospávají na moderních evropských letištích, tolik se těšili na domov, možná těžce šetřili na letenky, dali by poslední groš za onu Tichou noc ve své vlasti. Inu, ne vždy se romantika a nostalgie snoubí s technikou. Vzpomínám na své poválečné dětství, na onu atmosféru, kterou limitovaly lístkové příděly. Ale kolik tepla tam bylo! Netrápil nás příval bílého něštěstí, do kostela to přece prošlapem, hlavně ať všichni vidí novou čepici. Mou nezměrnou radostí a věrnou společnící pro dnešní noc je i rozečtená krásná kniha, ta mi pomůže přečkat.

Před třetí hodinou ranní konečně přiletí sms – jsem na letišti, do dvou hodin přistanou. Zalézám pod peřinu vedle nic netušícího muže. Následuje mne pejsek, který se umí tak krásně přitulit. Brzy bude ráno, tři dny před Štědrým dnem. Oni, mí drazí světoběžníci, nebudou vědět, kam dřív skočit.

Setkat se s přáteli, rodinou, obhlídnout známá místa, zvědět, co je nového, znovu se počeštit při pohádkách. Nestihnou vše. To však nevadí. Chytili štěstíčko za pačesy, letadlo s jejich místečky vzlétlo. Je to přece adrenalin. Ani já už nestihnu, jak budou oni v mých letech vzpomínat, škoda.

Jedno vím však jistě, onen lístek lásky tu bude dál zřejmý a zřetelný, to je velká satisfakce pro nás, odcházející generaci. Ona touha sounáležitosti, kéž by přebila ty nechutné politické tahanice. Nemají nic společného s pravým člověčenstvím. Usínám nad ránem s vědomím, že nic není marné.