Taky býváte před Novým rokem skleslí? Jako já? Jestli nebýváte, je to dobře, upřímně vám to přeju a trošku vám to přejícně závidím. Na mne o vánočních svátcích vždycky padne chmura – ať přemýšlím o čemkoli, vždycky to vyústí do něčeho neblahého. Naštěstí mě neopouštějí zbytečky smyslu pro humor, a tak si nakonec začnu připadat komická: sedím si u psacího stolu, klapu do počítače a rozjímám o stavu světa, na který mám vliv asi stejný jako každý běžný občan. Stářím ale chmura nějak houstne, prokousat se k sebeironickému pohledu na sebe mi trvá déle a déle.
Kalendář je sice lidský vynález a nemusela bych si z něj na sebe dělat bič, ale už před lety jsem se rozhodla ctít tradice, a tak se sluší těšit se, že s Novým rokem přijde něco nového a lepšího – a že i já bych se měla nějak v něčem polepšit. Silná novoroční rozhodnutí nedělám: většinou je člověk nedokáže dlouho dodržet, a připadá si pak ještě horší, i když vlastně nedělá nic horšího než před tím neuváženým předsevzetím.
A něco lepšího nepochybně přijde, vlastně už přichází i bez mé zásluhy: na Nový rok o slepičí krok, praví pořekadlo o prodlužování dne. Jsem světlomilná a vyhlídka, že se budu probouzet do světla, i když zrovna nezaspím, mě opravdu těší. A je to jistota. Další jistota je, že přijde jaro, i když letos moc jara nebylo, spíš přišlo po zimě rovnou pořádně horké léto. Mám ráda, když se na keřích a stromech klubou lístečky a pak všechno rozkvete.
Takový jeden, kterého mám moc ráda, si Vánoce užívá. „Praštím sebou na pelech, čtu si nebo koukám na nějakou bednu, užírám salát, kapra a řízky, a nikam nemusím,“ pochvaluje si to. No, mě to sice tentokrát minulo, naopak jsem den po dni o Vánocích někam nebo něco musela, ale nežehrala jsem, neb jsem si to vybrala sama. A za normálních okolností (tedy kdyby bylo světlo hned ráno) by mě to i těšilo.
A tady se zase projevuje ta chmura: ve skutečnosti mě těší tam jít, nebo přesněji řečeno mě těší tam být, jen se mi nechce se zvedat, brát si boty, kabát a vyrážet. Měla bych asi víc myslet, ne si předem říkat, že se mi vlastně nechce, zvlášť když mám vyzkoušené, že když už vyrazím, nijak mi to nevadí. Anebo, když už mi to tak v hlavě straší, aspoň to nikomu neříkat a nebýt za osla. To by bylo docela dobré předsevzetí.
Přála bych ale z té duše nám všem, aby naši představitelé přemýšleli, než něco řeknou nebo udělají: je tolik věcí, s nimiž jsem ve veřejném životě nespokojená, že by to vydalo na desítky fejetonů. Nebudu s tím ale otravovat: pan Lopatka říkával, že o nemocech má člověk mluvit jen pět minut.
A přidám k tomu, že o nepříjemných věcech to taky může zkrátit, aby nekazil náladu jiným ani sobě. Jde to: zkoušely jsme to na předvánočním Dámském klubu: udělaly jsme si na jedné straně místnosti pomyslný koš, kam jsme odhazovaly pitomá témata. Pomáhalo to!
LN, 28.12.2018