Šel jsem schválně proti všemu tomu proudu. Ano, je to citát z fejetonu Jana Nerudy Máj 1890. Básníkovi zbýval do smrti rok a něco, když kráčel proti proudu dělnického průvodu, který táhl od Prašné brány na Střelecký ostrov. Básník konstatuje na tvářích dělníků úsměv spokojený a v oku radostnou jiskru. Praha je též spokojená, konstatuje autor, taktéž radostná. Bezděky se mi v mysli prokmitla vzpomínka na Nerudův fejeton, když jsem kráčel proti proudu průvodu Prague Pride, který táhl také ulicí Na Příkopě, byť na opačnou stranu, od Střeleckého ostrova.
Vzpomínal jsem na básníka a připomínal jsem si i otcův bonmot: tváří v tvář nějaké novotě říkal otec "co by tomu řekl Jan Neruda". V danou chvíli je podstatné, co tomu říkám já. Svou atmosférou mi to nejvíc připomínalo majáles. Jakási nevázaná radostnost, hodně kašpaření. Převleky a rekvizity. Křiklavé barvy, balonky a hudba. To vše na první pohled kontrastuje s pojmem "pride", tedy hrdost. Tu si personifikujeme do čehosi sošně důstojného. Hrdost mi nesedí s převlekem za Šmoulu. Ale třeba je to jenom zdání. Proč by měla být hrdost sošná? Ti lidé žili od věků (ale ne vždycky) v sociálním přítmí. Podařilo se jim prorazit kůru nevraživosti, opovržení a mnohde kriminalizace. V tomto smyslu je na co být hrdý a zároveň je přirozené, že projevují radost.
Nebyl jsem tam Na Příkopě sám, potkal jsem tam své dva studenty, a tak jsme chvilku společně fotili a já pak dal na Facebook Digineffu pár fotek. Komentář: Chce se mi z toho blít. Zajímavé. Proč hned blít? Třeba to má z hlavy. Nebo to někde četl, že má blít.
Mistr slovních harpun Václav Klaus razí pojem "homosexualismus". Jde o ideologii propagující homosexualitu a prosazující homosexuálním svazkům tradičně zakotvená rodinná práva. Čtu, že je rodina ohrožena a že se máme bát jejího zrušení a rozmnožovat se bude lidský rod ze zkumavek, jak to popisoval Aldous Huxley v Konci civilizace. I na to jsem myslel, když jsem kráčel proti proudu toho pestrého majálesového hemžení v ulici Na Příkopě. Zpytoval jsem sám sebe, zdali se mám bát, zdali nejsem pošetile slepý, jako byl pošetilý Neruda a vnímal jen spokojené úsměvy a netušil, že od krvavé revoluce pod rudým praporem dělí svět pouhé čtvrtstoletí.
Ale ano, bojím se. Nikoli homosexualismu a nebojím se ani o rodinu. Ta bude fungovat dál a maminky a tatínkové budou vychovávat svoje děti, i kdyby čert na koze jezdil. Bojím se ale toho pozvolného budování ideologie nenávisti, té temné stavby, která vzniká na troskách pokusu o realizaci ideálů slušného demokratického liberálního konzervativismu. Bojím se, když slyším hlučný potlesk putinovskému Rusku za jeho antihomosexuální zákony. Probírám se médii hlásajícími ryze pravicovou politiku. Koho opěvují nejvíc? Samozřejmě Miloše Zemana, koho jiného? Hlasatelé svobody vzývají na jedné straně Putina, na druhé Zemana.
V takové atmosféře si připadám trochu jako šílenec. A věru je mi líp v davu veselých lidí pomalovaných namodro, s duhovými vlajkami nad hlavou.
LN, 19.8.2013