FEJETON: Prachy jsou krásná věc, ale...
Ani mě moc nepřekvapují ta nová odhalení podvodů či jen chytračení mnohých bohatých lidí, kteří touží být stále bohatší a bohatší, až to na mne často působí jako duševní úchylka.
Shodou okolností jsem se několik let pohyboval mezi lidmi, z kterých jsou dnes miliardáři, takže mohu potvrdit, že cesty k bohatství jsou všelijaké. Mohou to být výjimečné schopnosti, stejně tak jako bezohlednost, hnusný charakter.
Jen aby nedošlo k omylu – opravdu nechci tvrdit, že naopak všichni chudší lidé jsou neschopní nebo snad všichni mají skvělý charakter.
Peníze mám samozřejmě taky rád, dobře vím, jak pěkně bych si užil nějaký ten milionek navíc, ale je mi také jasné, že by to míru mé spokojenosti zvýšilo jen v prvním momentu a ten život na vyšší noze by mi brzy zase zevšedněl.
Vůbec si totiž nemyslím, že majetní lide jsou nějak významně šťastnější nežli ti chudí, přestože si mohou o tolik víc dovolit.
Co se spokojenosti týká, asi vůbec nejdůležitější je umění ze života se radovat a je úplně jedno, zda se někdo raduje z pohledu na svůj bankovní účet nebo tím, že mu něco pěkného vyrostlo na zahrádce, že už zase přiletěly vlaštovky, případně když chvíli sleduje roztomilé dětičky...
Doufám, že to nepůsobí příliš chtěně, ale jsem skutečně přesvědčený, že úplně nejšťastnější lidé jsou ti, kteří mají upřímné, vnitřní potěšení z toho, když dělají radost jiným.
To jsou patrně vůbec ti největší boháči na světě.
Převzato z JosefHavranek.blog.idnes.cz se souhlasem autora.
