Neviditelný pes

FEJETON: Pozdní lítost

14.1.2019

Umřel Milan Balabán, umřel Ivan Mašek. A já si znovu připadám jako na ostrově, z něhož doléhající vlny postupně odplavují pevnou půdu pod nohama… A samozřejmě opožděně – a zbytečně – lituji, že jsem Ivana Maška v posledních letech nevyhledala, nepopovídala si s ním, nezavzpomínala na Viktora Dobala, a že vlastně ani nevím, co v těch letech dělal, co ho zajímalo, těšilo a trápilo. S trochou děsu myslím na jiné, taky už valem stárnoucí kamarády a kamarádky, které jsem léta nevyhledala, nepopovídala si s nimi a kteří nepochybně dříve nebo později taky umřou.

Na světě to tak chodí: když má člověk tolik známých a přátel a získává stále nové, prostě všechny nestihne „obhospodařit“, dává přednost těm, se kterými má společnou nějakou práci, ty ostatní zanedbává, až je léta nepotká. Není na tom nic hrozného, oni se taky neozývají, taky mají většinou rodiny, nové známé a přátele, novou práci, která vyžaduje, aby se scházeli s těmi, s nimiž je ta práce pojí. A taky všelijaké jiné zájmy. Zbývá pak jen ta pozdní lítost, když někdo umře.

Horší ovšem je, že s tou půdou odmývanou vlnami odchází i svět, který jsme znali. Nedávno jsme seděli se dvěma lidmi, které dobře znám a mám ráda, a shodou okolností jsme na stůl vyložili mobily. Ukázalo se, že jsme všichni už „předpotopní“, nebyly to totiž „chytré“ telefony, ale ty staré, tlačítkové, s jakými by si žádné dítě ani teenager nezadali už proto, že by se jim jejich okolí posmívalo. Vysvětlili jsme si, že jsme opravdu „předpotopní“, potřebujeme telefony na telefonování. Hry nehrajeme, a když chceme vědět, kdy nám jede vlak, podíváme se doma do počítače. Znám i lidi, kteří dokonce zavolají na informace, ale to jsou už opravdu výjimky, skoro vždycky se najde někdo, kdo u sebe má chytrý telefon a poradí jim.

Uvádím telefon vlastně jen jako příklad, starý svět neodchází jen s tlačítkovými telefony, které přece taky nejsou nijak zvlášť staré. A nepíšu o tom z nostalgie po starých časech, ale kvůli tomu, čím jsem si dost jistá – ten nový svět podle mého soudu věru nesměřuje k dobrému. Tedy: jak se to vezme. Pokud je lidským ideálem mít se dobře, mít na výběr všemožné dostupné statky, pak se lokomotiva pokroku řítí tam, kam má. Pochopitelně to něco stojí, spousta někdejších hodnot musí jít stranou a posléze odejít na smetiště dějin, jak říkali komunisté.

Obávám se, že na smetiště dějin postupně odpadá i řada hodnot, které lidstvo po staletí ctilo a pokládalo za nezbytné pro důstojný život. Z politiky i ze společnosti vlny postupně odmývají slušnost, z „velkých dějin“ – nebo z „vnějšího světa“ – mizí ochota k dohodě a spolupráci, většina problémů se mění ve střet, místo abychom se snažili si věci vysvětlit a odstranit. V malých společenstvích ještě staré móresy přežívají, lidé se k sobě chovají, jak byli zvyklí. Má snad ale člověk zalézt do své bubliny a zavřít za sebou okna i dveře?

LN, 11.1.2019



zpět na článek