Malovali jsme. Pracovnu, ve které se mimo jiné nachází i knihovna. Knihy byly vybrány a uskladněny v sousední místnosti na podlaze, na igelitu do vysokých komínů. Se synem jsme právě stěhovali nábytek, když ten pocítil neodbytné nutkání navštívit onu místnost, kam i veličenstva chodí po svých. Jelikož je, jako většina lidí, zvyklý si čas na míse něčím krátit, cestou kolem knih popadl první publikaci, která mu přišla pod ruku, a odkvačil. Za chvilku jsem z místa úlevy uslyšel hurónský chechot, který v závěru nepřehlušilo ani spláchnutí. „Co to tady máš za pitomosti?“ ptá se mě ještě s hubou od ucha k uchu. Podívám se, který bestseller ho v jeho devatenácti letech dokázal tak pobavit, a ono to „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ“, bible normalizace, na kterou mnozí museli přísahat. „Je to fakt neuvěřitelnej blábol,“ povídám, „jenže svýho času tyhle pitomosti dokázaly spoustě lidí zničit život, rodinu a kariéru. Dneska už ti to připadá jenom jako nepovedená groteska.“ Zasmáli jsme se tomu, pokračovali v díle a na duševní výplod odrážející zřejmě pohnuté šestinedělí soudruha Biľaka zase rychle zapomněli.

Věřte si, čemu chcete. Ale ono „Poučení“ jsem získal až několik let po Listopadu z rušené knihovny ROH nějakého podniku a uschoval z dokumentačních důvodů. Ve svém životě jsem souhlas s ním nebyl nucen podepsat nikdy a ani jsem je do oné doby nečetl; myslím, že bych toho tenkrát nebyl vůbec schopen.

Takových historek o setkání naší mládeže se starými dobrými časy mám několik. Rozhodně v rodině nemarníme čas nějakými politickými školeními, ale někdy se situace prostě tak vyvine.

Jako ondy. Projížděli jsme náměstím známého okresního města. „Tady bejval Tuzex,“ kývla manželka hlavou k rohu. Byla to poznámka čistě konverzační, pronesená bez určitého záměru. „Co to bylo Tuzex?“ ozvalo se ze zadního sedadla. Úplně jsme zapomněli na potomka dívčího pohlaví v pubescentním věku jedoucího s námi. Potomek se totiž delší dobu nijak neprojevoval, což je pro duševní pohodu rodičů puberťáka stav vysoce žádoucí. Odpovídat se ale má. „To byl dřív takovej obchod se speciálním zbožím.“ „Jako třeba...“ „No třeba džíny.“ „Normálka butik,“ mínil potomek. „Ne tak docela. Prodávaly se tam třeba i potraviny, elektronika a tak. Věci, co jinde nešly koupit. Tenkrát sis nezašla jen tak do oděvů a nekoupila džínsy, kromě hnusnejch hadrovek je nikde neměli.“ „Ahá, tak ste je kupovali tady,“ zazářil potomek pochopením. „Vono to tak jednoduchý nebylo. Nejdřív sis musela sehnat bony, vystát frontu...“ „Co to byly bony?“ přerušil výklad potomek. Začali jsme mít nepříjemný pocit, že se začínáme zaplétat, neboť je nejdřív nutno vysvětlit pojmy, které potomek už vůbec nechápe. Pustili jsme se do objasňování, jak nejlíp jsme uměli, občas přerušováni dotazy (co to byl vekslák...). Potomek se začal pochechtávat, pak už se smál naplno a sem tam nás informoval, že je to „faaakt huuustý“. Zmateně jsme se ženou po sobě dívali. Vůbec jsme nechtěli být vtipní. Potomek byl ale přesvědčený, že přeháníme: „Tohle přece nemohlo fungovat!“ Taky nefungovalo. Ale bylo to tak.

Štěstí, že jsme se nedostali k nočnímu ležení ve frontě před Čedokem, čekacím samosprávám při koupi auta nebo nedostatku dámských hygienických potřeb „řešenému“ předpisem nemocenské, měla-li žena své dny, a k prodavačkám (a zrovna těm tuzexovým) s neurvale arogantním chováním. Dcera by nás nejspíš objednala k akutnímu pohovoru s doktorem Chocholouškem.

Jindy si zase vyslechla, snad ve škole nebo u kamarádky, známý projev Miloše Jakeše z Červeného hrádku. Pamatujete na ten nesmrtelný řečnický výkon: „Zagorová! Já jí znám, je to hodná holka. Ale taky vim, kolik bere. Sto tisíc, dvě stě tisíc. A další. Janda! Ten to naštěstí nepodepsal.“ Později to kdosi označí za politické dada. „No jo,“ vysvětloval jsem smířlivě, „holt se pokoušel promluvit bez papíru.“ Při vší hyperkritičnosti svého věku vůči současným politikům připustila, že „tohle by v čele státu teda fakticky mít nechtěla“.

Mnozí zastánci teze „dřív bylo líp“ občas operují tvrzením, že za komunistů vlastně bylo všechno v pořádku, jenom sem tam chyběly pomeranče a banány. Ve skutečnosti chyběly neskonale důležitější věci. Svoboda názoru, kontakt se zahraničím, právo volby, právo protestu. Prý to stejně k ničemu není. Možná. Ale bez těchto věcí je život přesto daleko těžší. Zato jsme měli spoustu nesmyslných povinností nebo omezení. Jo, a ty banány a pomeranče ke všemu taky nebyly. A mnohem víc. Co s vládou vyžadující naprostou poslušnost a přitom neschopnou zajistit ani tak triviální věc, jako je dostatek toaletního papíru?

Mám k současnosti tisíc a jednu výhradu. Někdy se směji, jindy jsem znechucený, občas se vztekám. Ale pokaždé když si vzpomenu, co všechno naše děti už nechápou, nebo považují za neuvěřitelné, dojdu k jednoznačnému závěru: STÁLO TO ZA TO!