Vracela jsem se pozdě večer tramvají domů a nade mnou stála skupina čtyř mladíků, kteří se kdovíproč bavili o celibátu. Jeden ovšem nevěděl, co to je – „No, to je,“ vysvětlil mu jiný, „když se kněží nesměj ženit.“ „A voni se chtěj ženit?“ „No některý třeba jo.“ „Jako gayové?“ zeptal se ten původní, a hned prohlásil: „Tak to by jim měli dovolit!“ Mládencům mohlo být kolem dvaceti a tak propastná nevědomost mě trochu zarazila. Ale zároveň mě příjemně překvapilo, že si o něčem povídají, a nehledají to rovnou v chytrém telefonu. Bylo to trochu jako vrátit se do světa, který už neexistuje. Mládenci vystoupili, takže jak debata pokračovala, nevím.

Tramvaj se znovu rozjela a mně najednou v uších úplně zřetelně zazněl zpěv: „Zastesklo se mi v zázračném městě po vás, mí dobří přátelé. Snad až se vyspím po dlouhé cestě, bude mi zase vesele…“ V tramvaji pochopitelně nikdo nezpíval, ten hlas se mi ozval v paměti, jen jsem si chvilku nemohla vzpomenout, kdo to zpíval, co to je a jak je to dál. Po chvilce mi ale svitlo – to přece zpívá E. F. Burian Nezvala! Mívali jsme tu desku doma a úplně jasně se mi vybavil zimní podvečer, venku je tma a já si tu písničku pouštím pořád dokola – ale stejně jsem si nevzpomněla, jak to je dál. Zato mě přepadly pochyby: není to nějaký nemístný sentiment? Oba autoři sice byli kulturní veličiny první třídy, ale na druhé straně to byli nepochybně levičáci. Jenže co mám dělat, když se mi to stejně líbí? Smějí se vůbec člověku líbit někdejší levičáci? Rázně jsem celé pochyby zapudila – co je komu do toho, co se mi líbí? Já se přece taky nestarám, co se komu líbí, a nekádruju mu vkus!

Šla jsem od tramvaje domů, ale spokojená jsem nebyla. Zavalila mě totiž nehorázná nostalgie. Zastesklo se mi po mých mrtvých přátelích – a zastesklo se mi po zázračných městech, do kterých už se určitě nikdy nepodívám. Utěšovala jsem se stejně, jako bych utěšovala někoho jiného, kdo by si mi tak posteskl: mám se přece naopak radovat, že jsem ty báječné lidi znala a že jsem ta zázračná města viděla, to se každému nepoštěstí.

Pak jsem si uvědomila, že mě ve skutečnosti spíš hryže lítost a vztek, že si ne a nevzpomínám, jak to bylo dál. I to se ovšem dalo dost snadno napravit, i když ne hned, ale nejdřív zítra. To zázračné město, o kterém se zpívalo, byla nepochybně Paříž a Nezvalova báseň je ze sbírky Sbohem a šáteček, tak si můžu zajít do knihovny a podívat se. Nespokojenost a stesk ale hlodaly dál.

Doma jsem usoudila, že nejlepší bude jít rovnou spát, třeba se mi budou zdát krásné teskné sny o lidech a místech, které mám ráda, i když už s nimi a v nich nemohu být. Rozhodně nebudu poslouchat rádio s nekonečným seriálem o sestavování vlády. A na internet se taky nekouknu. Uložila jsem se, a najednou mi v mysli vytanul konec, na který jsem si předtím nemohla vzpomenout: „… zastesklo se mi, sám nevím po čem. Zastesklo se mi jenom tak.“

LN, 22.6.2018