Poprvé jsem nezapomněl na Valentýna! V sobotu jsem koupil kytici růží, propašoval jsem ji do garáže, tam jsem ji ukryl za bednu s haraburdím a ráno jsem mohl Ljubě popřát k svátku zamilovaných. Pak jsem se dočetl, že jde o svátek kontroverzní, jelikož je původu dokonce amerického. Svátek prý společnost rozděluje. Takže jsem na straně prosvátkové, jenom nevím, jestli je to dobře, nebo špatně.

Další takový kontroverzní svátek je Halloween, zrcadlový to svátek našich tradičních Hromnic. Ten je na půl cestě mezi podzimní rovnodenností a zimním nejkratším dnem. Slaví se u nás málo, píší o něm v naší Wikipedii. Nutno dodat, že čím dál víc, loni byla nějaká ta dýně v každé druhé zahrádce u nás v ulici, strašidýlka ještě po domech nekoledují, ale třeba i na to dojde. Zato Santa Claus se nekoná. Ježíšek tvrdě drží pozice. Odolal náporu dědy Mráze a letos velké obchodní domy ututlaly Santa Clause, aby neodrazovaly zákazníky a ještě více neoslabovaly chabý krizový trh.

To mne ani tolik nepřekvapuje. Transformace jednoho svátku do druhého trvá generace a Ježíšek taky neovládl pole ve svátcích slunovratu proto, že by si pro něho vymysleli pí ár odborníci nějakou kampaň či akci. Nepřekvapuje mě ani osud dalšího svátku, nepřekvapuje, i když poněkud zaráží: udržuje se svátek 7. listopadu, tedy oslava nejkrvavější revoluce v dějinách, události, která temně ovlivnila dějiny dvacátého století a vrhá stín i na století naše. V naší vesnici nemá levice na růžích ustláno, v posledních volbách volilo komunisty ani ne deset lidí. Lampionový průvod však tudy prochází více méně stejnou trasou, jakou chodí maškary o masopustu, to bylo tuhle sobotu. Podobně jako MDŽ zdomácněl i tenhle svátek a vyskytuje se na „kalendáři akcí“ nedlouho před tím, než se na návsi začnou u vánočního stromu zpívat koledy.

Doufám, že import svátků bude pokračovat. Měl bych jednoho kandidáta. Japonci mají svoje svátky, kdy obdivují kvetoucí sakury. U nás táhnou na jaře davy do průhonického parku, aby se tam kochaly pohledem na kvetoucí azalky a jejich větší příbuzné - rododendrony. Možná by si to zasloužilo jakousi formalizaci, v praxi tedy zanesení do „seznamu akcí“, či dokonce úředního seznamu státem podporovaných svátků.

Zatím tomu chybí ideologie. Ale i ta by se našla. K lásce k těmto keřům mě přivedl jejich pěstitel pan Král, dej mu pánbůh věčné spočinutí v azalkové zahradě. Ten mi jednou hlásil s radostnou jiskrou v oku: „A je to jasné, je to vědecky dokázané. Myslelo se, že Buddha došel osvícení pod fíkusem. Ale bylo to jinak. Stalo se to pod rododendronem!“ Copak je to malý podnět pro „založení nové tradice“, jak se u nás vžilo říkat? Ostatně i tohle zakládání „nových tradic“ se stalo zavedenou tradicí.

Zpátky ke svátku svatého Valentýna. Předávání kytiček a malování srdcí je rozhodně lepší způsob, kterak světce uctít, než uspořádat masakr, jak se to stalo v Chicagu 14. února 1929. Zde vrazi najatí Al Caponem zabili v garáži šest mužů Bugse Morana. Příště nezapomeňte ani vy!

LN, 15.2.2010