Při odklízení sněhu máte čas na všelijaké myšlenky. Mimochodem, ještě k tomu odklízení sněhu. Není to žádná kalamita, žádná katastrofa nebo mimořádná událost. Je to příznak normální zimy, jaká bývala za mého dětství a mládí vždycky. Prostě v lednu sněží, tečka. No a při tom odklízení sněhu jsem se vrátil k té pasáži novoročního projevu Václava Klause, ve kterém se prezident vyslovil proti hysterii lidí, kteří se nám snaží vnucovat, že je třeba zastavit ekonomický růst a společenský pokrok. Pár dní po Novém roce se Karel Schwarzenberg zmínil, copak to asi je, ten společenský pokrok. Měl jsem pocit, že to myslí ironicky. Od té doby mi to vrtá v hlavě. Je nějaký společenský pokrok, nebo není?

On ten pokrok patří k pojmům, které byly do ideologických nevěstinců zavlečeny snad nejčastěji. Ve své čisté podobě znamená cosi pozitivního: mám-li čtyřicítku horečky a druhý den jen osmatřicet, je to pokrok, a když pak jsem bez teploty, je to výhra nebo dokrok do zdraví. V dobách „velkého mengelismu“ byli lidé děleni na pokrokové a reakční. Vůbec se Karlu Schwarzenbergovi nedivím, že mu při tom slově naskakují pupínky. Nicméně to, že bylo něco zkurveno, neznačí, že to nutně musíme hodit do popelnice, aniž bychom si nepoložili otázku, zda to nemá rozumné jádro.

Asi ten hlavní krok k překroucení nastává, když pojem vázaný na věci lidské vzdálíme od konkrétních jednotlivých lidí. Pokrok lidstva, to je něco tak vzdáleného jednotlivci, že se tím dá snadno zametat. Tažme se tedy, jak se to či ono společenské dění promítá v jednotlivých osudech konkrétních lidí.

Jestliže už nejsou v Indii a Číně hladomory, že tam lidé nemřou nedostatkem potravy, je to dle ukazatelů selského rozumu pokrok. Když více lidí než kdy jindy dovede číst a psát, je to pokrok. Když ale lidé umírají na AIDS a katoličtí preláti jim zakazují kondomy, není to pokrok. Když je kvůli ideji samostatného státu nutno vraždit lidi v autobusu, není to pokrok. Nevěřím na pokrok založený na tom, že někdo vyhodí letadlo do povětří.

Prezident ale spojil pokrok s ekonomickým růstem, to je pro mnohé myslitele důvod k rozčilení, jelikož myslí na planetu a na lidstvo a na rozměry tisíciletí. Jenže pořád tady zůstávají ti konkrétní lidé.

Hospodářský růst znamená, že se více lidí účastní na tom, čemu se říká blahobyt. Například automobil, oblíbený cíl ochránců lidstva. Automobil tu je a slouží k individuální dopravě, pohodlné, pružné a nezávislé na jízdních řádech. Když na tento obecný jev začneme pohlížet ve vztahu ke konkrétním lidem, panu Procházkovi a paní Novotné, nutně padne otázka: kdo rozhodne, že pan Procházka nebo paní Novotná mají nebo nemají právo vlastnit automobil a užívat ho? Konzumní život, to je dnes položka ve slovníku obscenit. Ale zase: kdo na něj má právo? Kdo si smí nárokovat ústřední topení a plazmovou televizi a robota na luxování a kdo má zůstat za dveřmi? Vyrůstal jsem na vesnici. Když slýchám nářky nad „civilizací“, vzpomínám na ty doby. A jsem rád, že jsou pryč.

LN, 11.1.2009