Díky dlouhému studiu jsem měl možnost potkat celou řadu vynikajících kantorů, ale i těch, kteří se jimi nikdy neměli stát. Uvádím příklad dvou, každého z jednoho konce oné škály dobra a zla.

Nedávno jsme měli sraz maturantů po 40 letech a pozvali jsme žijící kantory ke společnému posezení. Bylo to dojemné setkání s těmi, kteří se z nás snažili udělat opravdové lidí a jejichž snahu jsme často ocenili o mnoho let později. Mezi pozvanými byl i velmi čilý stařičký profesor ve věku 98 let. Učil biologii a byl dokonce soudním znalcem v oboru ornitologie. Pamatoval jsem si jej jako poněkud vznětlivého, ale velmi vtipného muže.

Tento pán měl slavnostní projev a náhle všechny překvapil s příběhem, jehož byl aktérem. Šlo o nějaké dávné hlasování o vyloučení studenky z gymnasia, nejspíše z politických důvodů. Všichni zúčastnění kantoři věděli, že jde o lumpárnu (v té době běžnou) a pro mladou dívku hlasování existenčně samozřejmě likvidační. On sám - jak nám sdělil - chtěl hlasovat proti, ale jeho kolega jej upozornil, že má dvě děti a že v případě negativního stanoviska může mít on i jeho děti problémy. Takže rovněž zvedl ruku pro vyloučení.

Pan profesor s tímto stigmatem musel žít celý další život a jeho projev na srazu byl silně emocionální. Měl jsem pocit, že tak nějak žádá o odpuštění. Představa, že s tímto traumatem musel žít několik desítek let, je děsivá a pro něj nejspíše skličující. Pro nás, jeho studenty, pak potvrzení, že i po mnoha letech nám může kantor přinést do života cosi, co by nám mělo napovědět, až budeme řešit životní dilemata.

Na vysoké škole jsme měli v oboru neurologie soudruha profesora. Úroveň jeho přednášek jsem mohl poznat až v praxi, kdy jsem znovu našel své poznámky z přednášek. Řečeno stručně - to, co on učil, mělo do neurologie hodně daleko. Soudruh profesor byl silně politicky aktivní a v minulosti se zasadil, aby jedna studentka byla v rámci politické očisty fakulty vyhozena - ve čtvrtém ročníku.

Po listopadu 1989 se soudruh profesor držel zuby nehty své židle. Vaz mu obrazně řečeno zlomil popsaný příběh, na který se nezapomnělo, a rovněž i jeho odborná úroveň, neboť za celých 20 let v čele kliniky publikoval toliko v neoponentním tisku university (pro neznalé - tam může napsat každý, co chce, a nikdo to nehodnotí, na rozdíl od oponentního časopisu, kde každý článek hodnotí minimálně dva nezávislí odborníci). Tento člověk nikdy nepřiznal svá pochybení a svůj pracovní život končil jako revizní lékař pojišťovny, kdy chodil k soukromým lékařům a bezostyšně jim vyměřoval srážky.

Pan profesor z gymnasia došel na konci svého života k pokání a jistě mu bylo všemi odpuštěno. Jeho postoj všichni chápali. Soudruh profesor z vysoké školy skončil svůj život s přesvědčením, že konal správně.Nikdy nepřiznal, že přinejmenším jednomu člověku úmyslně zničil život. I když to zní divně, oba byli pro své studenty užiteční, neboť na jejich postojích si mohou ujasňovat své životní priority a určovat svůj další osud.

Ten druhý si však bude muset nejspíše odžít cosi ještě jednou, protože v tom minulém žití se mu to až tak nepovedlo.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora