Před pár dny měla Terezie Tománková ve své Partii na Primě dva přední ekonomy, Ilonu Švihlíkovou a Mojmíra Hampla. Bylo to moc zajímavé, oba si spíš notovali, než aby se přeli, médii pak zabublalo Hamplovo varování před likvidací automobilového průmyslu v Evropě. To ve mně rezonovalo přesné v tom smyslu, jak dnes fungují média: „On má pravdu, protože si myslí nemlich to, co já.“

Nicméně jako podnět k přemýšlení ve mně pan Hampl vyvolal svou formulací, že je společnost ovládána patologickým strachem před jakoukoli hrozbou. Je to bezesporu zajímavý postřeh. Pan Hampl mluvil v souvislosti s koronavirovou panikou a připomenu, že ještě v době, kdy jsme se opravdu (skoro) všichni báli, on varoval před rozvratem ekonomik. No a právě v této souvislosti se zmínil o patologickém strachu. V současnosti zřetelně škodí víc strach před covidem než covid sám. Zrovna dnes mi telefonoval kamarád, praktický lékař se zkušenostmi pětadvaceti let v první linii, že je vyprodaná vakcína proti chřipce. Nikoli covidu, ta vakcína ještě není, ale ta obyčejná proti běžné chřipce. „Proti té chřipce, která opravdu zabíjí,“ řekl mi doslova. On sám, stejně jako mnoho dalších lékařů, vnímá větší nebezpečí ze strachu než z nákazy samé.

Nicméně, v hlavě mi leží ta zobecňující poloha postřehu pana Hampla. Máme patologický strach před jakoukoli hrozbou? Před jakoukoli zjevně nikoli. Tak například patologickým strachem před hrozbou neřízené migrace západní politické elity zjevně netrpí. Naopak, za patologickou označují reakci těch společenství, které si zachovávají ostražitost, jako například společenství naše. O to větší máme strach před klimatem. Už to není oteplení klimatu, ale změna klimatu. Krásný příklad patologického strachu je tanec kolem sucha. Těsně před začátkem nejstudenějšího léta poslední doby se vyhlásil strach před největším suchem za posledních pět set let, načež zapršelo nad normál. Příkladů, jako je tento, bychom našli mnoho.

Pokud formulaci pana Hampla vezmu za svou, nutně si musím klást otázku, odkud se strach bere. Jsme čím dál zhýčkanější a na sebe opatrnější. Dnešní děti se pohybují světem s helmou na hlavě. Já a moji vrstevníci jsme měli zjizvené hlavy od pádů a zásahů kamenem. To je příklad opatrnosti individuální.

Pokud jde o širší, tedy celospolečenské projevy, pak je možné příčinu vidět v agenturách strachu. Neustále se s něčím bojuje a ten boj vede nějaká instituce, ať vládní, nebo nevládní. Aby tyto instituce mohly existovat, potřebují peníze a ty získají tím, když přesvědčí držitele měšce o své potřebnosti. Strach je to nejlepší páčidlo. Uchop, opři o mozky lidí a táhni. Zřiďte Komisi na ochranu před vpádem z Marsu a do roka a do dne se budeme bát podívat na noční oblohu. Kolikrát se bojíš, tolikrát jsi člověkem, tak zní heslo dne.

LN, 10.8.2020