Jela jsem v pondělí večer taxíkem z návštěvy domů. Do střechy i do okének prudce klepaly drobounké kapky deště, byla protivná (ale ne moc velká) zima, listí na stromech zkroucené jako v křeči. Když jsem vystoupila, zmocnil se mě pocit, že jsem se propadla do zakletého zimního království Bílé čarodějnice, že nejsem v Praze, ale v Narnii. Zkroucené listí obalovala vrstvička ledu, který se leskl ve světle lamp, na kolejích stála řada tramvají, ani se nehnuly. Co se to děje? Dostala jsem mírný strach, jako při každém setkání s něčím nepřirozeným a neznámým. Na zemi led nebyl, jen mokro.

Ráno (a značný kus dne) tam tramvaje stály pořád, jako začarované. A seděli v nich řidiči – uvědomila jsem si s hrůzou, že v nich nejspíš seděli celou noc. Tak to tedy nepamatuju. Jak mě ale poučil můj nejmladší syn, stoletá voda taky přijde jednou za sto let; ano, nemůžu pamatovat všechno.

Podívala jsem se na web, ale ve vyhledavači, který používám, jsem našla jen všelijaké pořádně nenávistné názory na různé lidi a situace. No jistě, ty píšou lidé, kteří přece „sockou“ pohrdají, jezdí vlastním autem.

Když jsem objevila článek o dopravní kalamitě, byl pod ním diskusní příspěvek s poznámkou: „Hurá! Pražská kavárna musí zůstat sedět doma!“ Popudilo mě to, protože první, co mě napadlo, bylo, že autor příspěvku je buran, když neví, že se do pražských kaváren lze dostat jinak než tramvajemi, třeba metrem nebo autobusem. A co ty davy lidí, kteří se nedostanou do práce příměstskými vlaky? Nejvíc mě ale popudila má vlastní reakce. Taky mě podobní přispěvatelé asi řadí k pražské kavárně, ale proč o nich uvažuju s takovou nechutí? Slovo „buran“ se mi už dávno pojí s hrubostí, neomaleností a hloupostí, je-li někdo z města nebo z vesnice, je mi přece úplně jedno – nebo jsem si to aspoň myslela. Zřejmě se Miloši Zemanovi opravdu daří rozdělovat lidi. Prostě to chce jiný vyhledavač, přece si nenechám do hlavy kapat jed.

Říkali mi ve Vratislavi kamarádi, že český prezident prohlásil, že ho Praha nevolila, a tudíž ho nezajímá. „A kde jste ho potkali?“ podivila jsem se. „Na Albertově, byli jsme tam s naším prezidentem.“ Překvapilo mě to: copak jsou z prezidentské kanceláře? Známe se tolik let z Polsko-československé solidarity, a oni najednou jezdí s prezidentem! Tím jsem zase překvapila já je, a dali se do vysvětlování: prezident přece jel na setkání k výročí 17. listopadu – tak koho by s sebou měl vzít, ne-li disidenty? A když jel do Čech, logicky to byli někdejší disidenti z Polsko-československé solidarity. Je na tom snad něco divného? Přivedlo mě to do rozpaků. Že by jiná civilizace? Opatrně jsem se snažila si vybavit, kdo jezdí na různé cesty s českým prezidentem.

LN, 5.12.2014