Zatím se naše média nepropadla hanbou do ještě nižších pater z toho, jak nalítla teenagerovi na jeho hlášky o třech "ubožácích", kteří ho měli zkopat za neochotu dát jim cigaretu. Díky své ostudě se nepropadnou ani lídři břeclavských demonstrantů, i když je dnes už jasné, že jejich transparent s výmluvným nápisem Cikáni to ste posrali by si mohli přepsat na vlastní adresu. Podívejme se na břeclavský incident prizmatem historie a přezkoumejme mechanizmus rozvoje takového incidentu na dvou obdobných příkladech. Proč? Abychom si snáze uvědomili, jak takové davové scény můžou skončit v budoucnu.

Do začátku července 1945 se vrátilo do polského města Kielce (dnes ca 200 tisíc obyvatel) z předválečného počtu asi 15 000 osob židovské národnosti celkem 212 Židů, kterým se podařilo přežít nacistické peklo nebo dočkat se ukončení druhé světové války se zbraní v ruce. Nebyli všichni z toho města. Asi polovinu z nich tvořili zachránění lidé z různých jiných měst; ti měli namířeno někam dál do Polska, do západní Evropy, do Palestiny, do Ameriky - a zatím byli z rozhodnutí městské správy ubytováni společně ve velkém činžáku Květná 7. Zbývající Židé byli místní.

Rozhodnutí umožnit přeživším místním židovským spoluobčanům návrat do jejich domů a živností narazilo na odpor obyvatelstva polské národnosti. O převaze katolíků mezi Poláky pochybovat netřeba. Odpor byl živelný, neorganizovaný, založený na závisti a zášti. Tato zášť byla posilována poválečnými okolnostmi: bída postihovala víc Poláky než onu hrstku Židů, kteří dostávali pomoc od státu a ze zahraničí od různých židovských institucí a příbuzných.

4. července 1945 se ztratilo polské rodině v Kielcích dítě, chlapec asi sedmiletý, Henryk Blaszczyk. Vznikla fáma o jeho únosu, údajně byl spatřen, jak volá o pomoc ze sklepního okénka domu číslo 7 v Květné ulici - navíc si potom někdo vzpomněl na starý rituální obřad, ze kterého jsou Židé nesmyslně podezříváni po staletí (viz český případ L. Hilsnera z roku 1899-1900). I když se posléze dítě našlo bez úhony úplně jinde, dav obklíčil dům se židovskými nocležníky, potom vnikl dovnitř, došlo k politováníhodné události, kdy přivolaní policisté se účastnili bitek uvnitř domu na straně městské lůzy, došlo dokonce na ostrou střelbu - výsledek tohoto poválečného pogromu byl smutný: 37 mrtvých Židů, 2 mrtví policisté - a devět rozsudků smrti vyřčených polským soudem po ukončení celé kauzy.

O pár měsíců později, 22. září 1945, v slovenských Topolčanech, kam se vrátilo z nacistických lágrů několik stovek Židů, se rozkřiklo, že v místní ľudové škole již nemají nadále učit řádové sestry, jako tomu bylo doposud, nýbrž židovští učitelé vybraní z oněch šťastlivců navrátilců. Starosta i školní inspektor ubezpečili delegaci rozhořčených matek, že to tak vůbec nebude, že řeholnice ve škole budou učit dál, že tam bude jediný nový, židovský učitel, protože do školy začaly chodit už taky židovské děti. K hloučku žen, které úřednické verzi nevěřily a vracely se hlučně od radnice, se přidávaly další skupinky, takže u školy se shromáždilo víc jak tisíc lidí. Možná něco křičeli, možná nadávali, to nebylo tak důležité. Důležitou okolností byla místnost v přízemí školní budovy, pravděpodobně první třída kašička, v které lékař židovské národnosti, doktor Berger, prováděl za asistence sester očkování dětí proti pravým neštovicím. Některé očkované děti odcházely a poplakávaly, což stačilo k tomu, aby se ze zástupu ozval hysterický ženský výkřik, že Žid dětem vpichuje do tělíček jed. Když lidi vtrhli do školy, sestřička třídu zevnitř zamkla, tím se zhoršila situace, v okolí školy už bylo lidí několik tisíc. Začali po ulicích pronásledovat a bít Židy. Vrchní strážmistr Michal Zidor brzy poznal, že jde do tuhého a že jeho muži na zvládnutí davového běsnění nestačí. Městem letěla další pověst: Ve škole došlo k hanobení obrazů svatých a ke stržení kříže s ukřižovaným Ježíšem. Z přivolaných 30 vojáků místní posádky se někteří přidali na stranu násilníků, sami bili Židy a pronásledovali je až do bytů, kde se chtěli pronásledovaní ukrýt. Teprve rota dalších stopadesáti vojáků zjednala pořádek ve městě. Výsledek: 47 zraněných občanů židovské národnosti, z toho 15 těžce.

Michal Zidor v závěru svého hlášení nadřízeným se pokusil objasnit příčiny topolčanského pogromu: Napsal, že obyvatelé Topolčan jsou z velké většiny chudí a zásobování města vázne. Židé mají lepší možnosti, jak získat prostředky k obživě. Nezapojili se do žádné veřejné nebo jiné práce. Chtějí se dostat na vyšší úřednická místa. Nic nedělají a chodí přepychově oblečeni. A z toho pramení ta hrozná nenávist, mínil vrchní strážmistr.

Tak to bychom měli ty příklady pogromu. Je jich v evropské historii moderní doby mnohem víc. Ano, já vím, Židi nebyli jako Cikáni a Romové se dnes neuchází o vyšší úřednická místa. Máte postřeh pro detaily. To zbývající bude vždycky stejné: dlouhodobě pěstovaná zášť davu, fáma o ublíženém dítěti, bleskové rozšíření té fámy, ignorance lůzy, pochybná ochrana napadených.

© Petr Kersch, Děčín, květen 2012