Léto podle mého nestálo za nic: napřed bylo vedro k nedýchání, a pak se nějak divně ochladilo. Září, které podle mých očekávání mělo být vlahé a slunné, se zatím taky moc nevydařilo, bývá zataženo, prší a je zima. Nějak mě to vyvádí z míry - ostatně se mi nevede ani v řadě osobnějších věcí. A když jsem tak tenhle týden po ránu brouzdala po novinových zprávách na webu, měla jsem pocit, že jsem v naprosto umělém světě. Titulky zněly nepochopitelně, a když jsem do jednotlivých článků nakoukla, připadalo mi všechno, o čem se v nich psalo, jako pseudoproblémy. Možná je chyba ve mně, říkala jsem si, třeba člověk musí denně pročíst stohy textů, aby pochopil, o co v té české politice jde.

Pak jsem se podívala do starších zpráv - vzpomněla jsem si, že Karla Srbu podmíněně propustili z vězení. Po osmi letech. Podle názoru soudu a psychologického posudku se prý polepšil. Jistě, není to nemožné, člověk se může změnit, může litovat toho, co natropil. Ostatně kdo z nás někdy neudělal něco, na co by nejradši zapomněl? V článku také stálo, že o Srbovo propuštění požádalo občanské sdružení Jazzová sekce - Artforum. Hleďme! Vůbec jsem do té chvíle netušila, že Karel Srp má s Karlem Srbou společného něco jiného než křestní jméno. Dají mu prý práci a budou na něj dohlížet, aby sekal latinu. Vybavilo se mi pitomé reklamní heslo, s nímž Karel Srp na pražských tramvajích před lety kandidoval do Senátu: Karel Srp - kladivo na... nojo, ale na co? Na komunisty? Na korupci? Je to už dávno, omlouvala jsem si výpadek paměti. Nebo že by mi už vypovídalo myšlení?

Připomněla jsem si nedávno ztracenou peněženku a nemocné oko a usoudila jsem, že mě pronásleduje smůla. Kdyby mě tak někdo politoval! Na stůl vyskočil kocour Davídek a nastrčil mi pod nos bok, na kterém mu pomalu zarůstá vyholené místo v srsti. Nakrucoval se kolem klávesnice jako baletka a ostentativně kulhal na pochroumanou tlapku. Vzpamatovala jsem se: na co si já můžu stěžovat? Davídek zázrakem přežil pád ze šestého patra, a taky si nestěžuje. „Máš pravdu,“ řekla jsem mu. „Je spousta takovejch, co jsou na tom hůř.“ Jak jsem mohla zapomenout, že nejlepší obrana proti stížnostem a splínům je pokoušet se někoho dostat ze zoufalství a beznaděje? Když se o to člověk opravdově snaží, někdy dotyčného či dotyčné utěší a rozesměje, jindy jen trošku. Ale celkem spolehlivě utěší a rozesměje sám sebe.

Pohladila jsem Davídka, dala mu kočičí pochoutku a on se rychlým kočičím cvalem rozběhl po bytě. Dusal přitom jako koník a na kulhání zapomněl.

Musela jsem se smát: nejsem si totiž jista, jestli to kulhání nepředstírá, když chce něco vyloudit. Při druhém nebo třetím okruhu bytem shodil kalendář. Bylo na něm datum 17. září. A mně se vybavil začátek Wajdova filmu Katyň, prchající davy na mostě: jedni utíkají před Němci, druzí na opačnou stranu před Rudou armádou, která Polsko 17. září 1939 přepadla. O tom jsem měla napsat fejeton, ne o svých malicherných strastech! Davídek spokojeně přikývl a uložil se k spánku.

LN, 17.9.2010