Měla jsem psát o obstrukcích v Poslanecké sněmovně, ale když jsem chtěla nakouknout do stenografických protokolů, zjistila jsem, že záznamy končí 8. června - něco počítačového se rozbilo, tak musím počkat, až to spraví. Vlastně mě potěšilo, že nemusím číst, co se mi moc nechce, a řekla jsem si, že se budu radši věnovat příjemnějším věcem. A pustila jsem se do čtení a prohlížení veleknihy Viktora Karlíka Podzemní práce (Zpětný deník).

Bylo to příjemných pár hodin strávených jakoby v jiném čase nebo úplně mimo čas - měla jsem Karlíkovy psy, ryby, ptáky a příšerky vždycky ráda, a v knize jich je požehnaně. Navíc jsou tam vzpomínky na dobu, která byla ve velkých dějinách šedá, ohlupující a zlá. V malých dějinách našich životů to ale bylo úplně jinak: přátelský okruh, ve kterém se Viktor pohyboval, tvořili lidé, co vstoupili rovnou do sametového podzemí a samizdatu, nechtěli se zařadit do oficiálního proudu. Docela dobře jsem je chápala: nechtěli dělat kompromisy. Ono by jim stejně nebylo moc platné, kdyby je dělat chtěli: jakmile by vstoupili do oficiálního prostoru, vložili by se do věci čmuchaví estébáci a přinejmenším by od nich chtěli, aby se nekamarádili s lidmi, se kterými se kamarádit chtěli, nebo aby na ně donášeli.

Věc ovšem měla i ideovou stránku, nejen praktickou. Mágy a učiteli toho okruhu byli Bondy a Magor, kteří kompromisy s mocí a establishmentem neuznávali. Tedy... s Bondym to bylo mnohem složitější - sice skutečně byl vůdčím duchem skupiny, které pro sebe říkám "generace Revolver Revue", ale sám se nedržel toho, k čemu své okolí nabádal. Ze zvědavosti jsem nakoukla, co se o Karlíkově knize (a výstavě, která ale není v Praze a kterou jsem neviděla) píše v novinách. Asi před třemi týdny o ní psal v těchto novinách Tomáš Pospiszyl, ale moc mi do noty nepadl. Generace Revolver Revue a Magor z článku vycházejí div ne jako nějací sektáři, kteří trvali na "morálním maximalismu". Tak silných slov bych rozhodně nepoužila, ale o morálce a umění se tenkrát občas mluvívalo. Nevím, zda Magor "byl přesvědčen, že životní kompromisy vedou k nedůvěryhodnému či přímo špatnému umění". Spíš bych řekla, že byl přesvědčen, že politické kompromisy vedou k lidskému zplanění. "Každej je puritán v něčem," říkával, "a já jsem puritán v politice."

To také byl. Jednou dokonce uspořádal akci pálení Hrabalových knih - nebyla jsem na ní, jednak jsem ho tenkrát neznala a jednak bych knihy nepálila, připomíná mi to moc ošklivé věci. Ale Hrabal je docela dobrý příklad: stačí přece srovnat, co mu vyšlo v samizdatu, a jak byla ta kniha později "upravena", aby mohla vyjít. O morálce v té souvislosti snad vůbec není potřeba mluvit.

Básníci, muzikanti a malíři generace Revolver Revue nechtěli svá díla kastrovat, oni totiž nepotřebovali, aby mohla oficiálně vyjít. Výstavy v bytech a zahradách, koncerty ve stodole a knihy rozmnožené na "rámečkovém" cyklostylu pro ně byly plnohodnotná publikace, nikoli náhražka za svět pofidérní oficiální slávy.

LN, 22.6.2012