Sešli jsme se s kamarády v tom kraťoučkém období, kdy se mohlo večer do hospody, a když jsem se v deset vracela domů tramvají, potkalo mě nemilé překvapení. Ačkoli bylo, jak už jsem napsala, deset večer, jezdily už noční tramvaje a ta moje, na kterou jsem musela chvíli čekat, byla opravdu plná. Musím přiznat, že mě to připomenutí starých časů – v době covidu jezdí tramvaje spíš poloprázdné – nijak nenadchlo. Ale co, řekla jsem si, mám to pár stanic, nebudu si stěžovat.

Jenže mělo být hůř. Na druhé stranici přistoupili jacísi dva rozjaření mládenci, kteří se náramně sprostě hádali, vyhrožovali si, co kdo tomu druhému udělá, a řvali přitom jak stádo paviánů. Neviděla jsem na ně, jednak jsem stála obrácená zády, ale hlavně byla tramvaj tak nacpaná, že nemělo smysl se pokoušet obrátit a zahlédnout je. Spolucestující se zjevně bavili, každá sprostota a výhrůžka budila výbuchy smíchu. Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že by ožralý Magor mohl v tramvaji vyvádět podobně a nevadilo by mi to, ale tyhle dva jsem neznala a na podobnou zábavu jsem věru neměla náladu.

Škoda, myslela jsem si, že člověk neumí zavřít uši a neslyšet. Po chvíli jeden z mládenců vystoupil, ale druhý ještě přidal na hlase, a navíc se pevně opřel o dveře, rozhodl se, že nikoho nepustí ven. Bylo to opravdu nepříjemné: nechtělo se mi prodírat se k jiným dveřím, a když jsem dojela k domovu, nezbylo mi než se pokusit dostat se přes rozeřvance ven. Zkusila jsem to po dobrém – „Pustíte mě ven?“. Odpověď byla mohutná a nepublikovatelná. Dostala jsem vztek, překonala strach, popadla jsem ho za loket, odtáhla ho, dveře se otevřely a já se za jásotu a řevu spolucestujících dostala ven. Místo abych měla radost ze svého „vítězství“, měla jsem vztek. Takhle to má teď vypadat? Mám jezdit tramvají v hrůze, že mi někdo zabrání vystoupit?

Ve výtahu jsem se trochu uklidnila: no dobrá, někdo se opil, ztropil v tramvaji drobnou výtržnost, ale nikomu se přece nic nestalo – vlastně se vůbec nic nestalo. Usilovně jsem se pokoušela vidět věc z nějaké lepší stránky, ale agresivita toho opilce byla skutečně mohutná a jeho výhrůžky snadno splnitelné… Copak nemohly jezdit tramvaje normálně až do jedenácti? Se dvěma vozy?

Jsou ale i veselejší příhody: tak třeba v San Francisku zakázali kouřit v bytech, aby netrpěli nekuřáci, a kouřit se smí jen na ulici. V bytech se smí kouřit jen marihuana, která se naopak na ulici kouřit nesmí. Smál se tomu každý, komu jsem to říkala. Smích budila i zpráva, že se v kinech sice může promítat, ale nesmějí tam být diváci… Taky mi kamarád v té úterní hospodě říkal, že naše vojenské zpravodajství hodlá budovat vesmírné síly a příslušný útvar by měl vyvíjet a vysílat do kosmu družice. Vesmírné síly české vojenské rozvědky… nechtělo se mi uvěřit. Kamarád mě ale ujišťoval, že to není vtípek, který nám má ulehčit prožívání nevlídných dob covidových.

LN, 11.12.2020