Je to už hodně dávno, kdy předchůdce člověka sestoupil ze stromu, aby se stal pánem tvorstva a přesvědčil všechny ostatní biologické druhy o jejich podřadném postavení plně závislém na jeho libovůli. Dlouho pak svoje výsady upevňoval a nevypadalo to, že by ho v tom mohlo něco omezit. Nabízí se otázka, zda člověk svoje dominantní postavení udrží navždy.

Někdy se zdá, že naše doba naznačuje zápornou odpověď. Jednotlivec se stal naprosto bezvýznamným článkem společensko-ekonomického velkostroje a zároveň upadl do nevratné závislosti na jeho bezchybném fungování. Během tohoto procesu otupěl a zlenivěl. Není mu zatěžko jen vykonávat kdysi běžné fyzické úkony, ale co horšího, stává se mu zatěžko i myslet. Fyzická lenost se stala příčinou téměř celosvětového problému obezity. Důsledek absence myšlení může být ještě mnohem horší. Jak to, že člověk jednadvacátého století nemusí myslet? Jaká absurdita.

Podívejme se kolem sebe. Když ráno vstaneme, zejména v podzimních a zimních měsících, nejprve si někde v bytě nebo domě rozsvítíme. Jak to, že světlo vždy svítí a proč svítí, již dávno nikdo nevnímá a vsadil bych se, že řada z nás to ani neví. Otočíme v koupelně kohoutkem. Teče z něj voda, která se dá pít. Odkud a jak se k nám dostává, je pro mnohé stejná záhada jako s elektřinou. Jistě, něco málo o tom všichni vědí. Elektrárna a vodárna jsou pojmy notoricky známé. Nicméně přesný popis jejich funkce by byl, vsadím se, velkým oříškem. Pak mnozí nasedají do svých aut, aby se odebrali tam, kde je jich třeba. Další černá skřínka. Ty tam jsou doby, kdy majitelé aut byli částečně i jejich opraváři. Při pohledu pod kapotu jsme na tom stejně jako později ve své kanceláři tváří v tvář počítači. Umíme s ním zacházet, ale netušíme, proč a jak funguje. O mobilním telefonu už ani nemluvě.

Je jasné, že kdyby jeden jediný den, možná jen jednu jedinou hodinu nic z toho, co jsem uvedl, na celém světě nefungovalo, máme co dělat s katastrofou nedozírných rozměrů.

Pokračujme dál. Přicházíme po práci zpět domů a tam na nás netrpělivě čeká další věrný přítel – televize. To, že pro ni platí dvojnásob, co bylo řečeno v případě auta a počítače, je zřejmé. Televize má ovšem další zvláštní funkce, které je třeba zmínit. Především by nás měla pobavit (odhlédněme od skutečnosti, že se jí to vždy nepodaří). Ani zábavu si neumíme ve své lenosti zajistit sami. Máme na to stroj. V rámci oné zábavy, ať už před a po, na většině kanálů i uprostřed, na nás působí geniální vynález nedávné minulosti – reklama. I ona a právě ona má lví podíl na zjednodušování nebo přímo na ústupu lidského myšlení. Vnucuje nám velmi výrazně okleštěná schémata uvažování a učí nás být poslušnou ovečkou globálního stáda. Říká se, že existují tři stupně lži: Malá lež, velká lež a statistika. Možná bych doplnil čtvrtý stupeň – reklamu. Na tomto místě bych rád zdůraznil, že do stejného pytle s reklamou je dle mého názoru nutno přidat i celou řadu jiných televizních programů v čele s moderovanými debatami s politiky. A tím se dostávám k poslední oblasti, kterou ještě zmíním. I politika má jednoznačný vliv na degenerativní změny lidského myšlení. Ruku v ruce s reklamou intenzivně otupuje a vede člověka k lenivosti a nezájmu přemýšlet – dopátrat se podstaty.

Lze namítnout, že existuje řada odborníků, kteří se ve svém oboru velmi dobře vyznají. To je jistě pravda. Obávám se ale, že jejich počet je ve srovnání s počtem obyvatel planety zanedbatelný a bude spíše klesat se složitostí a vzájemnou provázaností našeho světa. Naše závislost na všeobjímajících systémech a sítích bude narůstat stejně jako ochota dále zjednodušovat a redukovat myšlení. Vždyť je to tak pohodlné…

Chci být optimista, a proto věřím, že jednou neskončíme opět na stromě.