Měla jsem předevčírem den schůzek, vyrazila jsem z domu kolem desáté a vrátila se před pátou, ale za hodinu a půl jsem zas odešla na další schůzku. Někdy to tak vyjde a nejsem z toho dvakrát šťastná, protože nemám čas na překládání a trápí mě to, ale prostě to nešlo jinak. Jednu z těch schůzek jsem měla s kamarádem, který se rozhodl, že odjede ze své země a požádá o politický azyl někde, kde jsou slušnější poměry.
"Vládnou u nás prostě banditi," říkal mi. "O důležitých věcech rozhodují lidé, které nikdo nezvolil, a panuje strašlivá korupce." Vytanul mi na mysli Mazánek a jen jsem si povzdechla. "Víš," svěřil se, "bylo to pro mne strašně těžké rozhodnutí." Naprosto jsem ho chápala: docela dobře se pamatuji, jak odjížděli moji přátelé, které k tomu donutila komunistická tajná policie. Teď jsem měla před očima úplně stejný obraz. "Radši jsem o tom ani neřekl přátelům, asi by se jim to moc nelíbilo. Vždycky jsem si myslel, že se má člověk snažit ty poměry zlepšit, ale tam to prostě nejde. Opozice je strašně slabá, jsou to spíš nějaké kluby, a naděje na změnu není žádná."
Viděla jsem, jak se trápí, a snažila jsem se ho povzbudit – připomněla jsem mu, že má odpovědnost za děti, které by tam u nich neměly žádnou naději na studium ani na práci, jaká by je těšila. Přikyvoval, že to ví, vysvětloval, že kdyby šlo jen o něj, nějak by to všechno překousl, ale má rodinu... Vlastně se mi omlouval za svou bezmoc změnit tam doma poměry. Nebyla to veselá schůzka.
Ta večerní taky nebyla moc veselá – byla to skupina lidí, kteří by rádi přispěli k lepším poměrům tady. Taky bych ráda, aby u nás rozhodovali ti, které k tomu voliči povolali, a ne nějací skrytí Mazánci. Jenže jak to udělat? Byla tam taky řeč o předčasných volbách. To se mi moc nezamlouvalo, nemyslím, že by to věc vyřešilo. Soudím, že sociální demokraté mají taky svoje Mazánky a že až se dostane k moci dnešní opozice, zase korupčníky a čachráře nepotrestá, jen vymění ty dnešní za ty svoje.
Nebyla to pro mne povzbudivá diskuse, i když v ní padla řada opravdu dobrých nápadů na to, co by se mělo udělat. Méně už mi bylo jasné, jak by se to mělo udělat. Zajisté by měly soudy podvodníky potrestat – jenže když vidím, co se děje na vrchním státním zastupitelství, pochybuji, že to půjde. Myslela jsem na svého smutného kamaráda, který se rozhodl opustit svou zemi. Neřekla jsem mu, že v posledních měsících zažívám stejný pocit bezmoci jako on, jen s tím rozdílem, že tam u nich je to skutečně mnohem, mnohem horší než tady. I tam byla koncem devadesátých let ještě naděje na změnu, ale teď už není na obzoru žádná.
Vzpomněla jsem si, jak někdy zhruba před rokem, když z vlády odešel několikátý ministr, někdo řekl: "Kde to proboha žijeme? Vždyť ta vláda má jen šestnáct členů! Copak se tady nenajde šestnáct slušných lidí, kteří by nekradli?" Najde se, samozřejmě že se najde – sama jich znám o hodně víc než šestnáct. Jenže se zřejmě nenajdou v politické špičce, ze které se členové vlády vybírají.

LN, 30.3.2012