Koho potkám, ten se ptá: Tak co říkáš na volby? A já do omrzení opakuji, že z některých výsledků a důsledků voleb mám převelikou radost, z jiných ovšem pramalou. Velkou radost jsem měla, když jsem v televizi viděla, jak Jiří Paroubek ohlašuje své odstoupení – dokonce tak velkou, že jsem si jeho vystoupení běžela za chvíli pustit do vedlejšího pokoje ještě z počítače. Ne že bych měla něco proti sociální demokracii, pokládám sociálnědemokratický proud za naprosto legitimní součást evropského myšlení a politiky, ale kdykoli jsem někde zahlédla Jiřího Paroubka, dýchla na mě hnusná vidina normalizace. Pracoval za normalizace u stejné firmy jako řada mých kamarádů – a představa, že v době, kdy Václav Malý, Karol Sidon a řada dalších naváželi kolečka uhlí do kotelny některého pražského hotelu, seděl Jiří Paroubek v náměstkovském křesle, mě docela popouzela. No, uvidíme, kam ČSSD zamíří – po pravdě řečeno mi zas tak moc evropská nepřipadá, ale nejsem moc nadšená ani jinými českými politickými stranami.

Malou radost jsem měla z toho, že se do sněmovny nedostali zelení, ač jsem tušila, že to tak dopadne. Mám řadu důvodů se obávat, že bez zelených se vytratí i důrazy na ochranu životního prostředí, a to mě tedy vůbec netěší, už teď se spousta dětí rodí s alergiemi, a bez vládního úsilí o nápravu to bude ještě horší. A také mě zelení nadchli, když jako jediná parlamentní strana odmítli jednat s předstíranými lobbisty firem obchodujících s hazardem. Všichni ostatní koketovali s myšlenkou, že by mohla strana získat nějaké peníze, ač hazardní hry představují zlo v téměř čiré podobě. Mimochodem u nás na Vinohradech se už zase objevilo nové kasino s jakýmsi bombastickým názvem. Ach jo.

Rozpačitě zahlížím na stranu Věci veřejné: opravdu jim tolik jde o odstranění korupce? A co s tím mají společného tajné služby? Když se porozhlédnu, co píšou kolegové z médií, vidím, že ty rozpaky necítím sama. Nejde mi ani tak o to, že je to strana „nečitelná“, spíš mi vadí, že je populistická skoro jako někdejší Sládkovi republikáni.

A největší radost jsem měla z toho, že se pravým největším vítězem voleb stal Karel Schwarzenberg. Vida, říkala jsem si (a také jsem to napsala jedné polské kolegyni), přece jen ti Češi nejsou tak plebejští, jak se o nich říkává: ocenili knížete. Vlastně bych byla čekala, že diváci Novy ocení spíš populismus, a vida! Jenže o většině zastupitelů zvolených na kandidátkách TOP 09 taky nic nevím... Avšak skoro u všech, které znám, mám radost, že zasednou ve sněmovně.

Ale dobrá, snad aspoň vznikne vládní koalice, která po promarněných dvaceti letech zavede důchodovou reformu, potřebujeme ji jako sůl. Zatím se však dohodli jen na přímé volbě prezidenta. To je sice fajn, ale strašně málo.

LN, 11.6.2010